Kolektivní monografie Zvuky kódy obrazy prozkoumává teritorium mezi výtvarným uměním a hudbou. Oblasti, které kunsthistorie a dějiny hudby obvykle přehlížejí jako okrajové experimenty, nahlíží ve vlastním světle a vypráví příběh pokusů o plnější uchopení reality, ve kterém jdou ruku v ruce umění a věda.

Kniha editorů Jitky Hlaváčkové a Miloše Vojtěchovského původně vznikala jako katalog ke stejnojmenné výstavě v Domě U Kamenného zvonu (viz Artikl 9/2019). Jitka Hlaváčková výstavu kurátorsky připravovala a vztahům hudby a výtvarného umění se věnovala ve své disertační práci. Její informacemi nabitý text je přitom pouze jedním z patnácti oddílů knihy. Publikace tak velkoryse překonává formát výstavního katalogu a je cenným příspěvkem k nepříliš zkoumané problematice pro akademickou obec i umění znalou veřejnost. Kratší texty předních českých odborníků nikdy nesklouzávají k vědecké suchopárnosti a z různých pohledů zpřístupňují objevovanou oblast kultury.

Skladatel Marcel Duchamp
Do nejobecnějšího kontextu dějin vědy problematiku uvádí Anna Kvíčalová. Poukazuje na důležitou roli zvuku ve vývoji vědy, teorie harmonie či vibrací světa poskytovaly alternativní explanační rámec vedle mikroskopů a teleskopů oka. Učenci jako E. Chladni, J. W. Goethe nebo J. E. Purkyně zkoumali zvuk a možnosti jeho vizualizace. Kombinací zvukové a vizuální informace vytvářeli komplexnější obraz světa, než mohou nabídnout smysly odděleně. Dnes sluchové poznání využívá např. obor akustické ekologie, kterému se ve svém příspěvku věnuje Michal Kindernay.

Jitka Hlaváčková ukazuje, že ambici plnějšího uchopení světa měli také avantgardní umělci, kteří s vědeckým poznáním často pracovali. Většina avantgardních směrů žádalo právě reálnější, autentičtější prožitek. Umělci, které dnes známe pouze z „jejich“ uměleckých druhů, často výrazně překračovali jejich hranice. Autorka po­ukazuje na vliv teorií hudebního výrazu E. Hanslicka na vznik abstraktní malby a F. Kupku. „Světelný sochař“ Z. Pešánek úzce spolupracoval se skladatelem E. Schulhoffem na imerzních hudebně-vizuálních performancích. M. Duchamp psal již v desátých letech skladby pracující s prvkem náhody, které po válce rozpracoval J. Cage. Pokračovat by se dalo dále a dále, jména největších umělců západního kánonu se díky pohledu interdisciplinární publikace objevují v naprosto nečekaných kontextech.

Vrcholem snah přiblížit umění plnému prožitku života je hnutí Fluxus, které hlasem Dicka Higginse intermedialitu přímo proklamovalo. Helena Musilová přibližuje vztahy mezinárodního hnutí a československých umělců, především M. Knížáka a J. Valocha. Tvorba umělců hnutí Fluxus se k hudbě a zvuku přirozeně vztahuje, oba zmínění jsou autory nejrůznějších partitur a návodů na performance. Valoch navíc v Brně inicioval jednu z prvních výstav grafických partitur na světě.

Jak zapsat zvuk?
Také hudebníci se snažili obohatit hudbu o možnosti jiných uměleckých druhů, čehož jsou výsledkem tzv. grafické partitury. Těmi jsou díla umělců hnutí Fluxus, ale také mnohých dalších, kteří ke grafickému přístupu k hudbě docházeli z rozličných důvodů. Partiturám skladatelů jako M. Ponc, A. Logothetis, I. Xenakis nebo R. Komorous se věnují Viktor Pantůček a Martin Flašar. Skladatelé využívali grafický zápis z dvou protichůdných důvodů: pro poskytnutí volnosti interpretovi nedourčením všech zvukových parametrů, nebo naopak pro větší kontrolu nad průběhem zvuku.

Druhý přístup je vlastní především elektroakustické hudbě, o čemž píše Milan Guštar. V druhém textu potom připomíná historii vztahu zvuku a čísel, od Pythagora až po zmiňovaného Xenakise. Tato jediná část, ač dobře napsaná, mi v kontextu objevné publikace přišla trochu zbytná, o hudbě a číslech toho bylo napsáno jinde více než dost. Také vazba na téma knihy není tak silná, ač i zde lehko najdeme společného jmenovatele ve zpracování hudby a obrazů počítačem. Digitalizace do vztahu mezi zvukem a obrazem vnesla zcela nové otázky, které si v knize zasloužily být rozpracovány spíše než pythagorejský tetraktys.

Domů i do světa
Poslední třetina knihy je věnována krátkým medailonkům českých a slovenských umělců, kteří se vztahu zvuku a obrazu věnují. Přináší tak zajímavý přehled pro domácí čtenáře a díky souběžnému anglickému překladu také pro zahraniční badatele. Těm také zpřístupňuje místní aktivity jako byly sympozia Hermit v plasovském klášteře nebo neuvěřitelné zážitky Milana Adamčiaka (nejen) ze seminářů na zámku ve Smolnicích, kterých se účastnili Stockhausen nebo Ligeti. Největší dopad snad publikace bude mít na místní způsob vyprávění dějin umění i hudby. Jasně ukazuje, co všechno zajímavého se vyjeví, jen když lehce změníme perspektivu.

Jitka Hlaváčková, Miloš Vojtěchovský (eds.): Zvuky, kódy, obrazy
Artmap
Praha, 2020, 288 s.