Autista je hra o lásce, kterou pro Slovácké divadlo napsala Alžběta Michalová. Je to autobiografický příběh. Režisér Michal Zetel se snažil k tématu přistupovat empaticky. Vědom si tenkého ledu zůstal bohužel s inscenací na půl cesty. Vznikla osvětová beseda pro občany, která nepřekračuje hranice mluveného slova.

Všudypřítomná technika nás odpojuje od života. Čím víc ON – tím víc OFF. V době informačních technologií není problém vyhledat si potřebné informace. Jak obstojíme v zásadních životních zlomech si dopředu nevyhledáme, to se dozvíme až v danou chvíli. Najednou je všechno špatně, nejde to vyřešit pomocí další rešerše informací, reálný svět intelektuální teoretizování nezajímá. Hledáme v sobě, nic nenacházíme. V osobních životech selháváme, což lze reflektovat jako celospolečenský jev – mortalita vyšší než natalita, rozvodovost přes 50 % už po 3–5 letech vztahu.

Námět hry Autista je splněným snem o divadelní dramaturgii. Je to přesně to, o čem by se mělo hrát. Text nabízí introspekci do života autisty, který je bratrem, synem, kamarádem, potenciálním boyfriendem. Rodina prochází vývojem od určování diagnózy, přes absenci otce, hledání modelu soužití, komediálně laděné dospívání hlavního hrdiny až po smutný odchod matky. Pomalu a srozumitelně se odvíjí příběh obětavé lásky k blízkému člověku. Právě té bezpodmínečné lásky – tedy nejhodnotnější lidské vazby, které je sice teoreticky schopen každý z nás, ale málokdo si ji nakonec zvolí. Cynická doba pomáhá na svět spíš egoismu a pohodlnosti. Možná jsme v tomto smyslu už umřeli? Nebo proč už nedokážeme opustit svoji komfortní zónu?

Rozhlasová hra
Cynicky se chová i Michal Zetel (jindy režijně perfektní) ke tvaru této inscenace. Ani vynikající herecké výkony všech aktérů nemohou inscenaci pozvednout, protože každý ze čtyř herců působí, jako by hrál v jiném celku. Vzniká tak poměrně slušná rozhlasová hra, které ovšem vizuální podoba jen ubírá na síle vyznění. Hudba renomovaného skladatele Ondřeje Kyase zůstává zcela nevyužitá. Snad nejméně atraktivní na celé inscenaci působí scénografie. Doba je hektická a scénografku Jitku Fleislebrovou patrně tlačil čas, jinak si takový nedostatek estetiky a  invence vůbec nedovedu vysvětlit. Dokumentární divadlo o rodině s autistickým dítětem mi připomnělo doby výchovných koncertů. Srozumitelně, polopaticky, úsměvně. V tomto smyslu je to inscenace pro každého.

Temná meditace o rodičovství
Inscenace divákům nicméně připomíná celospolečenskou Achillovu patu – krizi hodnot a tradiční rodiny. Ukazuje pohádku – skutečnou rodinu, která dokázala vytvořit takové zázemí pro člověka s poruchou, které mu umožnilo prakticky úplné začlenění se do společnosti. Dosáhnout něčeho takového je z pohledu humanity tou nejvyšší ambicí. Až se jako jedinci sami rozhodneme využít svého práva na reprodukci, pak se dozvíme, zda jsme jako rodiče také obstáli.

Nikoli umělecké kvality, spíše ty lidské nese uhersko-hradišťské ztvárnění. Dojemná naivita je k tomuto předvedení možná přece jen snesitelnější cestou – než komplikovaná stylizovanost. Představení by ale každopádně prospělo méně pragmatičnosti a více fantazie.

Autismus se stal tématem řady filmů. Polyglot Josef Schovanec napsal o své poruše autistického spektra poutavou knihu O kolečko míň. Divadla (Kladno, Most, Ostrava, Liberec, Praha, Brno) uvádějí hru o geniálním autistickém matematikovi Podivný případ se psem. O autistické dívce zase vypráví Dejvické divadlo komedií Kakadu. Autista aneb Moje ztracené nervy! má daleko větší potenciál, než jaký inscenátoři v Uherském Hradišti z textu vytěžili. ∞


Autista – Moje zatracené nervy!
Slovácké divadlo (Tyršovo nám. 480, Uherské Hradiště)
premiéra 14. 6. 2015 • nejbližší reprízy po 5. 9. 19:00, pá 9. 9. 19:00, pá 16. 9. 19:00