Udělování hudebních cen v době internetu stojí před novými výzvami. Zdá se, že ceny dosáhly takové rozmanitosti, že se každá ubírá svou cestou, a to jak na poli zahraničním, tak v Čechách.

Nejznámější Grammy se rozdávají již od roku 1959 a od té doby se staly předobrazem mnoha lokálních cen. Jejich padesátý devátý ročník však vzbudil větší emoce než ty předešlé kvůli neustálé separaci černošských muzikantů od hlavních cen, kterým nakonec zbyly pouze vlastní „urban music“ kategorie.

K hlavnímu střetu charakterizujícímu celý problém došlo v kategorii deska roku, kde proti sobě stála alba 25 od Adele a Lemonade od Beyoncé. Na jedné straně vítězná bezpečná popová nahrávka s tématy jako je láska, odpouštění či vzpomínání, které se nachází v kreativním vakuu bez ukotvení v čase a výpovědi o současné době. Na straně druhé pak proti albu 25 stojí skladba, která je jeho přesným opakem. Koncepční Lemonade rozehrává několik významových linií věnujících se utlačování afroamerické části společnosti, policejní brutalitě i feminismu. Otevřeně se také hlásí k aktivistické organizaci Black Lives Matter a nechává promlouvat matky mrtvých mladíků z Fergusonu a Baltimoru. Originálnější je Lemonade i po produkční stránce, když vkusně mícha aktuální trendy R&B, trapové sekvence, ale i tradičnější soulové balady.

Jenže Adele měla něco navíc. Měla velký hit Hello, který dobyl rádia, streamovací služby i sociální sítě díky řadě memů. V očích americké poroty to bohužel hrálo větší roli než sociální dopad radikálnější Lemonade legitimující pop jako názorový prostor odkazující na současné dění. Rezignace na určování trendů a zkostnatělost je vidět i v ostatních kategoriích, příkladem může být cena pro alternativní hudbu, kde proti čtyřem bílým veteránům (I. Pop, PJ Harvey, D. Bowie (vítěz) a Radiohead) stál pouze jeden současný (opět bílý) umělec Bon Iver. Ceny se tak v hlavních kategoriích obešly bez nejzásadnějších alb roku, mezi která bezpochyby patří Blonde od Franka Oceana nebo A Seat at the Table od Solange.

V době, kdy hlavní ceny přestávají nést výpověď doby a slouží pouze hudebnímu byznysu, se musí rodit ceny nové. V Británii v devadesátých letech vznikly Mercury Prize, které z výběru desítky alb vybírají to jedno nejlepší. Ve své pestrosti tak vedle sebe staví rozdílné žánry, generace i sociální sondy. V posledních třech ročnících navíc cenu získali černošští hudebníci. Devízou Mercury je i začleňování vítězů do velkého hudebního showbyznysu, třeba Young Fathers (vítězové 2014) právě vydali úspěšný singl doprovázející pokračování filmu Trainspotting. Letošní cenu si odnesla nová globální hvězda Skepta. Interpret, který dostal grime – žánr vyobrazující sociální nerovnosti i punkovou realitu černošských předměstí – z ulice do velkých světových médií.

I u nás v devadesátých letech vznikly kritické ceny. Byli to Andělé a za svůj vzor pokládali právě americké Grammy. V novém tisíciletí však přestali být aktuální. Na místo nich tu máme nové hned dvě kritické ceny – Apollo a Vinylu, která každá reflektuje domácí scénu z trochu jiné perspektivy. Nablýskanější Apollo si bere za vzor britské Mercury, staví mosty mezi takzvanou alternativou a mainstreamem a do jisté míry uspokojuje oba světy. Vinyla jde oproti nim odvážnější cestou a namísto oceňování etablovaných umělců se snaží hledat mezi těmi začínajícími, kteří reprezentují to nejprogresivnější a nejaktuálnější dění na současné scéně. Letošními vítězi se tak stali Orient (objev roku), Itch my hahaha (počin roku) a dné (deska roku), která byla společně s Midi Lidi nominována v obou cenách.

Nejtěžší výzvou pro nové instituce bude prorazit ze svých sociálních bublin a otevřít se novým posluchačům. Zdánlivě lehký úkol však naráží hned v prvních dnech po udílení Vinyly na jistá úskalí, příkladem je poněkud křečovitý rozhovor s „dnéčkem“ ve studiu České televize, v které se kultura ovládající internet opět střetává s novým světem. Situaci tak skvěle vystihuje generická otázka redaktorky: „Změnil vás úspěch?“ ∞


autor: Jakub Béreš