Daphne Oramová byla britská skladatelka, průkopnice elektronické hudby a zakladatelka zvukového studia BBC. Celý svůj život zasvětila hledání nového pojetí hudby a vývoji kompozičního přístroje Oramics, který předurčil principy dnešních zvukových softwarů. Její dílo a odkaz objevuje hudební historiografie až v posledních letech a přepisuje učebnice dějin zvukového umění.

Už jako malé dítě chtěla Oramová hrát zvuky, které se skrývají mezi jednotlivými klávesami klavíru. Nově vznikající technologie to ve čtyřicátých letech pomalu začínaly umožňovat, a hudebnice proto odmítla studium na Royal College of Music a místo toho nastoupila na technickou pozici do studií BBC. Probíhající druhá světová válka dosadila na původně „mužské“ pracovní pozice ženy, které se jich poté už nikdy nevzdaly. I tak se však skladatelka celý život potýkala s tím, že byly její vynálezy připisovány mužským kolegům. Životní dráhu však zvolila správně, svět klasické akustické hudby staré pořádky ztělesňoval ještě mnohem víc, a po válce proto byl pro mnohé zcela zdiskreditován.

Jedním z úkolů mladé hudebnice pro BBC bylo synchronizovat nahrávky skladeb s hrajícím orchestrem v Royal Albert Hall pro případ, že by byl koncert přerušen bombardováním. Rozhlasové vysílání mělo být zachováno rychlým přepnutím na nahrávku, aby se nešířila panika. Princip „stínového orchestru“ poté Oramová rozpracovala ve skladbě Still Point, která kombinuje živý orchestr, gramofony a mikrofony, které zvuk orchestru znásobují a v reálném čase pozměňují. Jde o úplně první skladbu kombinující elektronickou a akustickou hudbu, což je princip, který později užíval Karlheinz Stockhausen a další kanoničtí skladatelé dvacátého století. Na rozdíl od jejich úspěšných skladeb se však partitura Still Point ztratila a skladba se dočkala své premiéry až v roce 2016 a o dva roky později byla uvedena na festivalu BBC Proms. Na stejném koncertě zazněla také skladba další „elektronické Britky“, Delirie Derbyshireové, známé především díky znělce ke kultovnímu seriálu Doctor Who.

Co orchestr nezahraje
Znělka vznikla ve studiu BBC Radiophonic Workshop, které v roce 1958 Oramová založila spolu se svým kolegou Desmondem Briscoem. Společnost z návrhu na elektroakustické studio zprvu nadšená nebyla a skladatelčin nadřízený ji s nepochopením odkázal na místní symfonický orchestr: „Slečno Oramová, BBC zaměstnává sto hudebníků, kteří vytvářejí všechny zvuky, co jsou potřeba.“ Potřeba nových zvukových efektů pro televizi i rádio ale rostla, a nakonec dala za pravdu skladatelce.

Jen rok po úspěšném spuštění však Oramová studio sama opustila. Inspirována výdobytky elektroakustické hudby prezentovanými na Expu ’58 se rozhodla založit domácí studio a naplno se ponořit do vlastní práce. V době, kdy se evropská elektroakustická pracoviště dala spočítat na prstech jedné ruky a všechna fungovala institucionálně, vytvořila hudebnice nejspíš úplně první domácí studio na starém kontinentu. Živily ji nejrůznější zakázky jako hudební doprovod k reklamám na lego nebo pračky, ale také zvukové efekty k mnoha filmům, včetně Dr. No, prvního snímku ze série Jamese Bonda.

Malovat hudbu
Získala také grantovou podporu na vývoj nového kompozičního nástroje. Tzv. Oramics fungují jako obrácený oscilátor, obraz zvukové vlny se nakreslí na skleněnou destičku, kterou zařízení dokáže zpracovat na témbr generovaného zvuku. Je tak možné navrhovat barvy zvuku, což bylo dříve možné jen sestrojením nových hudebních nástrojů. Po zadání témbru se do zařízení pomocí čar na filmových pásech zadává výška, délka, vibrato a další vlastnosti znějícího tónu. Zařízení tak umožňuje rozdělit vlastnosti, které byly dříve vázány na jednotlivé akustické nástroje. Tóny klavíru mají dopředu určenou barvu, způsob dynamického průběhu i výšku jednotlivých strun a tyto vlastnosti od sebe nelze oddělit. V Oramics jsou naproti tomu každá definována vlastním filmovým pásem. Na tomto principu fungují dnešní hudební softwary a mají díky němu obrovskou kontrolu nad zvukovým materiálem. Skladatelka chápala Oramics také jako určitou laboratoř sluchu, ve které můžeme zkoumat, jakým způsobem vnímáme zvuk. Své závěry a další myšlenky o hudbě poté knižně publikovala.

Daphne Oramová zemřela v ústraní na přelomu milénia. Nové tisíciletí však její osobnosti a dílu pomalu začíná splácet dluhy. Spolu s dalšími skladatelkami je konečně zařazována do výkladů vývoje elektronické hudby, její nahrávky vycházejí v nových edicích, hrají se o ní divadelní představení a vzniklo ocenění Oram Award pro úspěchy na poli zvukového umění.