Téměř všemu kolem nás vládne pandemie covidu-19, ocitáme se v izolaci odtrženi od svých přátel a aktivit včetně kultury. Najednou je s námi jakýsi podivný (ne)klid, který jinak nemá příležitost v nás vyvstat. A právě takový okamžik skutečnosti, při níž má hlavní slovo ticho, reflektuje i nová sbírka ortodontisty, ale také básníka Josefa Kučery s příhodným názvem Nežádoucí účinky ticha, která vyšla v červnu 2020.

V pořadí se jedná o druhou Kučerovu sbírku, která navazuje tématy, ale také svým vizuálním zpracováním na jeho debut Polykat peří (2019). Stále u ní převládá roztříštěnost, respektive pestrost motivů, která vyplývá ať už z městského prostředí, přírody, nebo z osobní, až intimní roviny. Nežádoucí účinky ticha tvoří jak básně publikované v časopisech Revue Pandora, Protimluv, či v Hostu a Tvaru, tak i ty doposud nezveřejněné. Jako celek sbírka připomíná jakousi změť veršů, které jsou stejně nesourodé jako listí a dešťové kapky, jimiž sbírka oplývá. Syntézou těchto dvou vjemů, které si pohrávají se sluchem, je například báseň Rozviliny (str.12): „Snad i trochu pršelo / tentokrát ale nebylo snadné / rozlišit jednotlivé kapky proti světlu. […] Jsou slyšet jen fantomové šelesty javoru, / který nad překladovým nádražím / stále šumí nepřítomným listím.“

Vzhledem k použití citátu na úvodní stránce sbírky od Henryho de Montherlanta: „Štěstí píše bílým inkoustem na bílé stránky“, lze také spekulovat o tom, jestli tato sbírka nepřipomíná klikatou cestu, v níž člověk hledá štěstí. Právě tento motiv se v básních také často objevuje a jedna z posledních básní o něm také přímo pojednává:: „Diktuji štěstí / Tisíce mraků / a někde tam na druhé straně těch mraků / si zády k nám andělé asi probírají peří od čmelíků / nikdo už neslyší nad lávkou šumění křídel / protože/ Slyšíte? Diktuji“ (Diktát str. 67—69). Možná právě ono akcentované ticho jakoby nám mělo pomoci najít štěstí, jakoby často Kučera narážel na trýznivost slov, což vystihuje básní Nežádoucí účinky ticha (str.14): „Místnost až do stropu napuštěná tichem / odevzdaně polykám zbývající vzduch / zapovězené září teče všude kolem […] zavřenýma očima svlékám vzpomínku / na slova na věty / na stole pod stolem.“

V zajetých kolejích
Kromě sluchových a zrakových vjemů je pro Kučerovu sbírku typický také ruch města, vrzání kolejí a pití kávy, čaje a piva. V nich se proplétají mezi sebou naprosto obyčejné okamžiky, ale také intimní poblouznění, jako je tomu například v Lichožroutech (str. 54) věnovaných Milanu Ohniskovi: „Nakoupí v řeznictví u Nováků v Pražské ulici / a nese pak důstojně síťovku plnou vepřových kolen / pro svého manžela s nemocnými koleny. / Doma pak náhle nachází / černé ponožky vyvřelé z šuplíků, […] manžela s nemocnými koleny vloženého / mezi zdravá kolena jiné manželky.“ Na této ukázce se demonstruje zároveň Kučerova hravost se slovy, při níž často dochází i k repetici a je tak vytvořen v básních jakýsi refrén, což se objevuje i v jeho sbírce Polykat peří. Co se pak týče již zmíněných ruchů, velice oblíbeným dopravním prostředkem Kučerových básní je vlak nebo tramvaj, jak je tomu například v Tramvaji č. 3 (str. 38): „Tramvaj číslo 3 mizí v mlze, / obratle světel mimo páteř Masarykovy třídy, / tak nějak vymknuté/ v černobílém obraze.“, kde se snoubí dohromady i autorovo tematizované pomalé plynutí času.

Ačkoliv sbírka na první dojem budí pocit zvláštní diverzity a básně se na sebe hromadí jako listy na kupku listí, svými motivy, ale především tématy vybízí k přečtení právě v neklidném období, jako je toto. „Koronavirová zvláštní etapa“ totiž poskytuje možnost vnímat skutečnost jinak, než když v ruchu města pobíháme někdy až bezmyšlenkovitě tam a zpátky, na což (možná nezáměrně) naráží Josef Kučera i v Nežádoucích účincích ticha.

Josef Kučera: Nežádoucí účinky ticha
Nakladatelství Pavel Mervart
Červený Kostelec 2020, 76 stran