Někým člověk chce být viděn, někým raději přehlédnut.S obličejem, který má jen jeden, to musí hrát na obě strany.Tvářit se univerzálně.

Jaké máš možnosti, když se cítíš přehlížený? Pódium se jeví jako jasná volba. Jsi na něm vyzdvižený. Nebo ponížený. Možná to předtím nebylo tak špatné. Možná je lepší namátkové povšimnutí. Vystaven davu jsi vyšťaven. Ztrácíš citlivost na toho, kdo mohl opravdu individuálně objevit to něco v tobě, co nadále chce být objeveno. To, co tě rádoby objevilo – záře reflektorů – tě už jen oslňuje. Dalším logickým krokem je kniha.

Slamer může vydat sbírku slamů nebo básní. Opravdového slamera to nenapadne, protože žije přítomností. Typického slamera to napadne, protože žije pozorností. Sbírku slamů Centrum periferie letos vydal třeba Robert Netuka zvaný Tukan, který je výjimkou potvrzující pravidlo, že slamové texty mimo pódium moc nefungují. Cení se spíš sbírky básní – taky proto, že dochází k jejich percepci v komunitě „normálních“ básníků a kritiků. Slamer své texty s pomocí redaktora upraví pro potřeby papíru nebo pro něj rovnou nějaké napíše. To nemusí být k dobru věci, protože může dojít k záhubě toho, čím byl výjimečný, a co si stejně neodpáře.

Úkrok ze slam poetry do poezie zatím udělali třeba Ondřej Hrabal (Racci, Přenašeči závěsů), Jan Rosenthaler (Kup si vlastní), Filip Koryta (Fotogenické problémy), Thea Sedmidubská (Kyberpunk), Tim Postovit (Magistrála, Motýlí pavilon) a další. Opačným směrem takový nával není – z etablovaných básníků se na prkna vydal jen Teodor Kravál (Pavilon Balast, Řez rybou). Žánr slam poetry vznikl v reakci na „nudná autorská čtení“. Spolek Litera v dubnu ocenil Slam Poetry CZ soškou za přínos knižní kultuře. Dlouholetý organizátor, básník Tomáš Kůs (Nevinní, Mělké jámy) rád přijal.

Zavedení básníci včetně Kůse preferují ona nudná čtení. Možná proto, že zas tak nudná nejsou, jen od posluchače vyžadují větší koncentraci. Autorské čtení dělá šarm a oční kontakt, slam znamená úder. Běžná báseň obvykle úder na kovadlinu obsahuje až v závěrečné pointě, ve slam poetry je pointování vyžadováno průběžně. Intenzitu projevu umocňuje úderné vyslovování nejen co do dikce, ale i co do významové expresivity. Na jedné straně se mluví na rovinu, na druhé se prozrazuje příliš.

A co čtení čtenářské – čtení si? Papír mlčí. Žádná gesta, žádný pohled. Čtenář propůjčuje autorovým řádkům svůj vlastní hlas. Když si čte v duchu, tak přímo duši. Autoři si střádají duše svých čtenářů jako vodníci. Občas je toho na ně moc a mají pocit, že duše píší za ně. Magické médium knihy se od osvětleného pódia zase tak neliší. Jen formou.

Střízlivá angažovanost
V edici Mlat nakladatelství Větrné mlýny teď vychází slamerovi Sufianu Massalemovi debut Možnosti přehlíženého. Spájí polohu osobně introspektivní a společensky angažovanou, jejímž průkopníkem je u nás básník Jan Těsnohlídek (Hlavně zachraň sebe, Garum). Definice Těsnohlídkovy papírové poezie se překrývá s definicí slam poetry – univerzální sdělení s okamžitě ztotožňující zpětnou vazbou beze snahy čtenáře přechytračit.
Těsnohlídek realitu pojmenovává drakonicky lakonicky, zatímco student práv Massalema spíše užívá klíčových slov, jež nechává rozkvést (nebo zarůst) řetězcem metafor a příležitostnou konsonancí či zvukomalebností. Halí se do mlhavosti, ze které vyráží na zteč v žurnalistických termínech jakou jsou místopisné názvy. „(N)a hlavním náměstí / rok od roku méně stánků // vypouklá klenba kulturáku / se vlní jako pstruzi ve strouze / hity Depeche Mode z kazety / přehlušují noční směnu / rypadel dolu Turów […]“

Kritik Tomáš Gabriel eviduje ve své recenzi v Ádvojce na aktuální sbírku Kamila Boušky Dokumenty kontrastování konkrétního „bouchnutí do stolu“ a „záhadně detailních, surreálných veršů“. Dichotomie je in. V pokračování básně Srpnové slavnosti Massalema řetězec metafor rozřinčí poukazem na sebe – na svůj pocit nepatřičnosti, depersonalizace. „[…] naproti u stolu sedí chlapi ze stavby / pokládal jsem s nimi / minulé léto asfalt / nejraději by všechny tmavé vyhnali / ale já jim nevadím // co dál se asi děje / když se nedívám“ Depersonalizace je základní metodou poezie a u básníka je zcela na místě.

Paradoxem slam poetry je, že nositelem poezie v ní je persóna, ne lyrický subjekt. Básník se stává hercem, což může být pro citlivější jedince frustrující. Massalema není typickým slamerem – aspoň podle toho, jak jsem ho měl jednou možnost „přehlédnout“ v uherskohradišťské kvalifikaci. Nemluvil jako televizák, ale potichu, nesměle a rychle, jako by to chtěl mít za sebou. Sympatie si nezískával manipulativními gesty, kterými se davový divák rád nechává elektrizovat, ale svou lowkeyness.

Sociálně citlivým debutem se řadí po bok aktuálních prvotin Jiřího Šimčíka (Vězeňská strava), Olgy Wawracz (Komunitní rozměr), Iryny Zahladko (Tváření) a dalších. Doba je vážná a tahle poloha – nebo spíš postoj (Vančura to nazýval tendencí) – frčí. Ze slamerů ji zaujal před třemi lety Tim Postovit v Motýlím pavilonu, kde se po rozvolněném debutu Magistrála pokusil o sevřenější tvar, ale tématicky tápal a na vážnější percepci zapůsobil poněkud neukotveně. Názvem navíc kolidoval s dřívějším výrazným Kraválovým počinem Pavilon Balast. Může se to zdát jako drobnost, ale u sbírky je název hlavní básní a měl by být radikálně originální. Ani Massalemův titul se nevyhne konotaci. Pět let staré Možnosti milostného románu Jana Němce sice nejsou poezií, ale rozvířily debatu o možnostech a limitech osobní angažovanosti (ve smyslu psaní o osobních vztazích).

Nutnosti přehlíženého
Massalemova náznakově politizující nitka navazuje na Postovita, ale je mnohem konzistentnější. Autor se nezdržuje představováním přístupů, kterých je schopen – žádnými slovními hříčkami –, ale drží se tématu a perspektivy, díky čemuž působí seriózně a autenticky. Zachycuje zkušenost člověka, který se zná ke svým kořenům v jiné kultuře a nevzdává se jich přes odpor okolí. Tento odpor je nepřímý, částečně možná domnělý, nicméně citelný. Zmiňuje k němu jevy environmentální. V ne moc čistém životním prostředí uvažuje o svém místě a naplnění. Spíš než možnost evokuje nutnost (vyjádření). „[…] nepropadám eskapismu / uvědomuji si k obrazu svému // smrad spálených pneumatik je stejný / na parkovišti v Rijádu / v serpentinách u Jablonce“

Massalema vyrostl v Jablonci stejně jako o dvě generace starší básník Josef Straka, který před deseti lety vydal sbírku Malé exily. Když z ní koncem března na autorském čtení v Uherském Hradišti četl, poznamenal, že v jeho rodném městě se stalo něco, o čem nechce mluvit, v důsledku čehož shání celý život exil, který nachází kromě Prahy i v kruhu svých přátel. Možná severočeská krajina evokuje určitou vykořeněnost, což by mohl osvětlit jiný básník z tamějšího civilizačního okruhu Patrik Linhart. Vlivu krajiny na literární tvorbu se věnuje ve své dva roky staré knize Geografie Edenu.