Duše moje, bojuj.
To otročení smyšlenému.
To smyslů zbavené otročení.
Getsemanská zahrada zarůstá bršlicí.
Beránci se přejedli krupičné kaše.
Na cestě ke svobodě
dnes nečeká žádný posel.
Jen vůle k setrvání.

—

Takhle jít na věčnost.
Bože, kráčet sehnutá
nesouc na zádech
všechny svoje děti.

—

Naše nenaplněnost přece stále roste,
to slábne pouze její moc.
Touho moje, sekero
propadlá do ledu.
Nosím tě v sobě jako šifru,
která se ozřejmí až v příštím věku.
Poslední kus hadru
chránící tvář před omrzlinami.

—

Nedívat se moudrosti do tváře,
ale neúnavně jí čistit boty.

—

V květinách si do domu nosím housenky, červy.
Paty přiskřípnuté v ostří nůžek.
V mé představě
prochází velbloud uchem jehly lehce a klidně,
takže si při tom bezstarostně vařím kávu,
bezstarostně se dotýkám dávných přeludů,
kterých jsem se tak pracně vzdala.
Přibíhají ke mně jako zapuzené děti,
natahují ručky a já se s nimi mazlím,
namísto toho, abych si ze svých vlasů
upletla dlouhý bič.

ze sbírky Koutnice (Host, 2024)