Před sto dvaceti lety, na podzim 1904, když mu bylo šestadvacet, vydal pod iniciálou L. filozofický spis Svět jako vědomí a nic. Utrpení knížete Sternenhocha mu vyšlo o čtyřiadvacet let později v roce 1928, kdy zemřel. Odehrává se v roce 1912, kdy šel ke dnu Titanic.

Na podzim 2010 jsem kultovní dílo českého hororu, ale i humoru viděl v adaptaci divadla Komedie. V hlavních rolích Martin Finger, Gabriela Míčová a postel. Režisér David Jařab zápletku ve prospěch odlišné výrazovosti divadelního žánru zredukoval, silou umělecké vůle zobecnil některé odstíny autorovy imaginace. Akcentoval jevištně vděčný vztek. Vůle a imaginace jsou stěžejními silami vesmíru, dvěma stranami téže mince. Když jedna zesílí, druhá oslabí. Tím chci nejspíš říct, že kniha je lepší.

Nakladatelství Paseka vzniklo v porevolučním roce 1990. Ladislav Horáček tvrdí, že ho založil, aby vydal Krvavý román Josefa Váchala z roku 1924. Učinil to a nakladatelství na něj dodnes nedá dopustit, letos poslalo na pulty už třetí reedici titulu, který začíná jako studie o pokleslém žánru krváku, aby se posléze o krvák pokusil. To by pro lepší názornost svých konstrukcí mohli dělat všichni kritici, že ano? Utrpení knížete Sternenhocha vydala Paseka jako svou druhou publikaci. V ediční poznámce Horáček přiznává, že jde o převzatý text prvního vydání bez redakčních úprav a přizpůsobování současnému jazykovému úzu.

Obě publikace jsem díky anonymnímu dárci vyinkasoval v lokální knihobudce. Začal jsem paseckou druhotinou, která byla mou klímovskou prvotinou. Všechno to affirmování a avancování jsem si moc užil. Hádám, že pozdější vydání už více hleděla na lingvistické blaho běžnějšího čtenáře, kterému nemusí nutně hovět ani znepokojivé ilustrace Karla Nepraše, jež potencují účinek hrůzných pasáží na hranici snesitelnosti. Krajní stavy jsou popisovány s tak umanutou repeticí a tak intenzivním zaujetím, že nemohou být než autobiografické. Jejich předmětem je chaos, ve kterém Klímovo literárním géniem vedené pero hledá a s filozoficko-psychologickou erudicí nachází koherenci a vyvozuje poznání. Nemoc se vyžene nemocí, šílení v blouznění se ztratí. A v čistém lihu.

Legrace s depresí
Vypravěčem je německý kníže Helmut Sternenhoch, který pojednává o své manželce Helze (v obou jménech se skrývá die Hölle, tedy peklo). Ta se z nekonečného podstupování tortur ve svém pekelném snu nevysvobozuje pokáním, jak jí radí Helmut, ale tím, že se vědomě rozhodne v průběhu mučení vydolovat ze sebe vůli. Podaří se jí to, z noční můry se stane lucidní sen a bolest se promění v rozkoš. Létá vesmírem rychlostí větší světla jako hinduističtí jogíni, kteří ovšem stále nemohou spočinout na božské planetě a stále mohou degradovat do nižší formy. Předmluva Miroslava Pauzy prozrazuje Klímovo zalíbení v Arthuru Schopenhauerovi, tedy jistě i ve východních filozofiích.

O tom všem jsem slyšel už předtím, ale až teď poznávám, co možná stojí ještě nad tím vším a co autora staví do kánonu po bok Jaroslava Haška a Karla Poláčka – Klímův humor. O něm se tolik nemluví. Možná proto, že je nepřenosný, což ovšem filozofie také. Vůbec není cynický a nihilistický, jak by se mohlo zdát. Ne, je prostě veselý. Neláme si hlavu s korektností, čímž je pro dnešního čtenáře osvěžující. Zejména jde o občasné obscenity, které ovšem autor vyslovuje s takovou samozřejmostí, že vlastně obscenitami nejsou. Je tu masochismus, který je pro Klímu fundamentálním znakem lidství, i sadismus, který podle něj není možný bez lásky. V době po Padesáti odstínech šedi a tisíci severských detektivek to jistě nikoho až tak neodradí.

Bolest podle Klímy pramení z nepochopení věčnosti, z nedostatku vůle k jejímu pochopení. Každé zlo je nezbytným, přechodným stadiem k dobru. Originální úvahy dávkuje do úst svým postavám, a tak je činí dobře stravitelnými. Každou tíži odlehčuje humorem, přitom nikoli na sílu. V Klímově podání jde depresivní a legrační ruku v ruce stejně jako ono pověstné vysoké s nízkým. Ústy šílené Helgy dokonce obhajuje vraždění, ostatně v souladu se svým také oblíbeným Friedrichem Nietzschem.

S Klímou o závod
Svým textem dává odvážně-bezelstně nahlédnout do svého myšlení. Čte se lehce, protože z něj čiší lehkost-spontaneita. Je to jako sen, přitom literárně bytelný prostor. Žádné z bodu A do bodu B, ale rallye s několika rychlostními zkouškami a oddělenými, precizně a přitom intuitivně umístěnými etapami. Čtenář pociťuje napětí a vzrušení typické pro závod. Sleduje peloton projíždějící rozličnými scenériemi a míjející různé monumenty.

Kromě hororu, humoru a filozofie jde ještě o černočervenou knihovnu a psychopatologickou kazuistiku. Helmut nechá Helgu skonat zmlácenou a pokálenou v hladomorně, protože se bojí její odplaty a následně ho mučí výčitky svědomí. Prochází psychotickými epizodami s krátkými remisemi, po kterých se muka přihlásí hlasem halucinace o to silněji. Nebo je to všechno realita? V předmluvě jsme spraveni, že Klíma trpěl depresemi, možná dokonce maniodepresivní psychózou podobně jako jeho obdobně pracovitý a nadaný epigon Egon Bondy.

Klíma podobně jako Jerome David Salinger dokonale budí dojem autenticity. Zda je skutečná nebo umělá je podružné. Cítíme jeho schopnosti, nízkosti i sny. Jeho egodeismus nebyl jen pózou, ale praxí hmatatelnou v jeho literárním odkazu. Svým dílem ukazuje dnešním autorům výhody toho, být outsiderem nebo, jak se dnes říká, loserem. I trhan může být Bohem jako nápadník Helgy, pro jejíž nevěru – ale zároveň náhodou – ji Helmut zabije, aby toho pak hořce litoval.

Vzhledem k tomu, že jde o kultovní dílo, nezbývá, než se pustit i do Krvavého románu. Jeho prvních sedmdesát stran tvoří zmíněná literární studie, která je zajímavá a čtivá, pokud máte rádi recenze. Následné kapitoly už imitují krvavé romány a jsou trochu náročnější. Naladěn na literární vědu jsem přeskočil na doslov, který mě zaujal najmě tím, že jako nejvyšší kvalitu vyzdvihuje Váchalův humor stejně jako já před chvílí ten Klímův. To chci tedy vidět  čili (Váchal píše „či-li“) přeskočím do druhé poloviny knihy, kde už to vypadá o dost schůdněji. Děj se přemístil do tehdejší současnosti literárního provozu a slezin protialkoholního spolku Dr. Římsy. Ano, to už vypadá dobře. Někdy musíte skočit dopředu, abyste se mohli vrátit.

Opominout nechci ani Klímův Svět jako vědomí a nic, který jsem zatím jen zběžně pročítal. Městská knihovna v Praze ho poskytuje ke stažení na svém webu. Bez registrace. Je třeba si ho vytisknout a uchýlit se mimo rušivé tenaty internetu.