Je lepší držet se svých jistot a nikdy nevybočit z řady, nebo se nechat strhnout okamžikem?

Dobré mravy západního světa velí, že máme mít svůj život pod kontrolou, vytyčit si cestu a jít za svým cílem. Nejlépe v patnácti vědět, jestli rosteme pro soudcovský talár, nebo šibenici, přičemž možnost číslo dvě nebývá společensky příliš ceněna. Spontaneita se nenosí a vrhat se do věcí po hlavě je známkou nezodpovědnosti. Ale je tomu opravdu tak? Nepřináší určitá lehkost bytí a náhlá rozhodnutí větší štěstí než nalajnovaná a nikam nevybočující každodennost, do které nás svazuje moderní a materialistická společnost? Čas pak plyne ve znamení plnění úkolů, překračování překážek, které si sami často klademe před sebe, a mýtu, že budeme spokojení, až dosáhneme toho či onoho, nebo přelezeme plot, za kterým je tráva vždycky zelenější. Možná se příští pokolení na náš přístup budou dívat se stejným despektem, jako my na kastovní systém a sňatky z rozumu.

Mnoho lidí se jednoho dne ráno vzbudilo s instinktivním pocitem, že staré zvyky jsou špatně a lidstvo nutně potřebuje inovaci. Ať dospěli k názoru, že je třeba prozkoumat či vylepšit konstrukci výškových budov, jízdních kol, větrníků, výrobu čokolády nebo třeba mýdlové bubliny, vždycky se našlo dost chytrolínů, kteří věděli, že to nemá smysl. Poměrně často na jejich slova také došlo. Zhrzení umělci, zkrachovalí podnikatelé i tvůrci přelomových teorií, které byly bleskově vyvráceny, by mohli o ztracených iluzích dlouze vyprávět. Jenže zvědaví snílci mají jasno – dopřávají svojí fantazii volnost a věří svým ideálům. Pokud s nimi někdo nedokáže držet krok, není to důvod se vrátit. Někdy žijí nepochopeni podle vlastních pravidel, ale stejně tančí do taktu své hudby. Časem se z některých stávají vizionáři a původně zatvrzelé okolí uzná, že se ve výstřední hlavě zrodilo něco velkého. Bohužel k tomu dojde nezřídka pozdě. Pár let ani století po vizionářově smrti není výjimkou. Nikdy se příliš nevyplatilo vybočovat z řady a prezentovat světu názory, na které není připraven, a mnozí za svoji odvahu zaplatili nejvyšší cenu. V jistých dobách věru nebyl nejlepší nápad vylézat na světlo Boží s tezemi, že Země je kulatá.

Bohémství se nenosí, a přesto k němu jistým způsobem mlsně vzhlížíme. Přináší určitý druh svobody a bezstarostnosti. Užívání si okamžiku. Není třeba se hned zbavovat hmotných statků a přihlásit se do mise k průzkumu mezihvězdných letů. Stačí jen lehce naředit šeď každodennosti, zastavit se a žít tady a teď, bez ohledu na následky. Pokud se tedy zrovna nechystáme překračovat zákon. Po rozkvetlé louce se dá docela pohodlně procházet, ale i válet sudy. Čert vem pyl na triku, když nám chemický průmysl před lety vymyslel všemocný prací prášek. Proč neskočit o půlnoci z náplavky do Vltavy, nezatančit si alespoň jednou za život na stole, neproběhnout se v dešti a nezačít dělat věci, které jsme vždycky dělat chtěli, ale pořád nebyla ta správná příležitost? Někdo říkal, že je to šílené? Možná jenom sám nepřišel šíleným věcem na chuť. Svět je bláznivý, bizarní a hravý. Stačí si z něj alespoň na chvíli udělat jedno velké hřiště. Nač zachovávat za každou cenu dekorum, když se dá život tak krásně okořenit občasnou realizací zběsilých nápadů. Každý neotřelý zážitek přináší radost, závan čerstvého vzduchu a nenahraditelný pocit, že žijeme. ∞