Tak co dál?
Žár, výheň, ale také záře, září. Hvězda jasná nezhasla, ale naopak se rozsvítila na své cestě a koupe se v paprscích slunce, vyzařuje energii, teplo až spalující, a zároveň blahodárné, když se u ohně chceme zahřát. Ohniště, žhavé uhlíky, na kterých připravujeme pokrm, sálají a připravují potravu o šťávu a mízu. Prvotní instinkt zažehnání hladu na daru, který u bohů pro nás ukradl Prométheus a vedle nějž se můžeme zotavit, jímž jsme ale schopni i zničit.
Požár pro les nemusí představovat zničení, ale obrodu. Stejně tak vyvěrající láva pro přírodu jako takovou neznamená zhoubu, ale po čase se mění v úrodnou půdu. Katastrofa je to pro danou generaci – lidí, zvířat, stromů, bylin, ptáků. Pro naše blízké. To, co je z dlouhodobého hlediska blahodárné, zdaleka nemusí být překonatelné v daný okamžik, a jak se v poslední době často říká, nemusí být slučitelné se životem. Takže po živelné katastrofě můžeme tančit v popelu svých předků a pěstovat obilí a ovoce.
Přemýšlím, jak dalece jsme v posledních desetiletích odtrženi od reality, bytí, jsoucna. V jaké chvíli se přetrhla pupeční šňůra s pramatkou světa, kořenem veškerého stvoření, duchem svatým, přírodou…
Vracím se ze vsi kolem nekonečných lánů řepky a skromných obilných políček s tu a tam stojícími ovocnými stařičkými stromy, které rok co rok odhodlaně, navzdory všemu, plodí. Procházím se lesem s pokácenými kmeny buků, dubů, olší, které zřejmě padly při jednom v boji s kůrovcem. Na venkově v zahradnictvích jsou i znavené sazeničky zeleniny ihned pryč.
Ale Praha je ještě pořád krásná, kvetoucí, v záplavě šeříků a třešní, s pěknými fasádami starých domů, alespoň na hlavních ulicích centra. Jen občas je možné zahlédnout opuštěný secesní dům s vytlučenými okny a vzdouvající se podlahou, kterému sebrali jeho zaběhlý život s jeho obyvateli pod záminkou rekonstrukce, která se ovšem nikdy nekonala. Jen zapomenutý květináč za oknem připomíná, že nějaká paní tam zřejmě pěstovala muškáty, kochala se výhledem na staré ulice, přijímala návštěvy na šálek kávy ze vzácného porcelánu a skleničku domácího likéru.
Stali jsme se inertními, co je nám po tom, co bývávalo kdysi. My jdeme pořád vstříc budoucnosti pod vlajkou změny, technické „suprarevoluce“, domnělé spravedlnosti a hyperkorektnosti – to ovšem pouze ve slovních obratech, v psaném jazyce, nikoli v činech. Považujeme se snad za vrcholně spravedlivé a spravedlivě rozhořčené? Máme pocit, že na to nám bylo dáno právo, a to námi samými. My se cítíme dostatečně silní v kramflecích, abychom měli připomínky k názoru každého jednotlivce na sociálních sítích, protože právě tam spočívá tep našeho života, naších myšlenek, názorů, práva. Zpečetíme svou vzpomínku na rozkvetlou jabloň umným selfie a za rohem si koupíme CBD, abychom se nezbláznili, abychom to ustáli, alespoň do té doby, než je zakážou z důvodu, že to je příliš levná výroba pro farmaceutický průmysl.
Ostrý a břitký humor, jízlivost, kritika, jasný nesouhlas, odpor, to už se nenosí, není to kulantní, není to ohleduplné a může to být i napadnutelné. Je dovoleno obdivovat, dávat lajky, souhlasně přikyvovat, anebo si prostě ničeho nevšímat – zahrát si hru v příručním mobilu a jít spát se spokojeným pocitem, že jsem správný člověk a dobrý občan.
Říkám si, kolikrát si ještě lidé dohodnou schůzku měsíc dopředu a opravdu na ni beze změn a komentářů přijdou a kolik z nás si pamatuje právě tu naši jedinou růži, anebo první dárek. Možná, že si všichni potřebujeme jen odpočinout. Dlouho, dlouho spát, pozvolna snídat a pak se vydat na cestu a jen se dívat.
Člověk, kterého si vážím, mi po přečtení tohoto mého výlevu napsal, že mu uniká smysl napsaného. Smysl tedy spočívá právě v tom nesmyslu. Je to výkřik do tmy, úlek nad tím, kam spějeme, kam se řítíme a že otěže nám dávno vypadly z rukou. Nikoli naši předci nebo rodiče zavinili tuto situaci, to my sami. Pro veliké nadšení nad maličkostmi a v boji za malichernostmi ztrácíme svou soudnost, sebe sama. Jsme ochotni se soudit i kvůli inspiraci. Jsme ochotni vložit svou mysl do rukou umělé inteligenci z obavy, že bychom mohli pochopit něco sami, protože myšlení je zkrátka občas bolestivé. Jsme líní si vzít do ruky štětec a raději to svěříme Al. Protože každý chce být za každou cenu geniální, nebo alespoň takový dojem vzbuzovat. Nejsem žádnou výjimkou, to co mne dříve těšilo, se stává zadaným úkolem, který je nutno splnit. To potěšení, ta píseň zmlkla. Jen lístky odkvétajících sakur tiše krouží ve vzduchu.