Vydat Blatného znamená otevřít život muže, který si všímal, jak zní kroky v parku po dešti na cestách posypaných pískem. Našlapuje tak citlivě, aby nepřeslechl žádný obraz. Blatného Čtyři knihy otevírají životní příběh brněnského dandyho, započatý před sto lety, ukončený rozedmou plic a  o částech mezi tím vypráví jeho verši.

Milovník mlhy a tichých chvil, básník interiéru oddávající se samotě, četbě a procházkám, se narodil 21. prosince v roce 1919 v Brně jako jediný syn literáta Lva Blatného a jeho ženy Zdenky, na život a na smrt prohloubil přátelství s Jiřím Ortenem a k jeho posledním dním jej pak doprovázela paranoidní schizofrenie.


Prominent s vysokým čelem, hustým obočím a výrazným nosem, odrostlé dítě, na které si dívky ukazovaly prstem a on se jich zmocňoval, jak mu bylo libo. Básník. Dvoření mu šlo. Hlavně psal, četl, bloumal po okolí a praktické věci nepatřily do jeho světa. Pokud o něm Jiří Kolář Jindřichu Chalupeckému prohlásil, že „i na záchod chodí jako básník“, nabývá jeho portrét esenciálních tahů. Dokonce jeho přítel Josef Kainar, přestože vládl břitkou inteligencí a nadáním, ale kyprost, krátkozrakost a ráčkování ho stavěly do druhotné pozice, tuto osudovou nespravedlivost neunesl a jeho hořkost vyústila ve vášnivé vztáhnutí nože na společném pijáckém dýchánku s doslovem Kain přespává v mém jménu. Přátelství dospělo ke konci. Pilo se ale dál a s jinými, vyprávělo se do ranních hodin a nespoutaně se žilo. To se to pak píše…

Kde s blankytem ticha se stýká
Nakladatelství Host a Druhé město vydávají Blatného básnické sbírky z let 1940–1947. Paní Jitřenka, sbírka, která pojala Blatného čtyři básně z jeho nikdy nevydané prvotiny Lesk věcí, je prvním vstupem k hojnému publikování jeho dalších textů v novinách a časopisech a zároveň portálem do silných pochybností o sobě samém. Chybí mu povzbuzení, chybí mu podpora, kterou mu dával další slovem tvořící přítel, jeho literární patron, Vítězslav Nezval. Je tu ale i objetí jeho vrstevníka Jiřího Ortena osobně a také vášnivá láska. Tu naplňovala herečka o šestnáct let starší, jeho utěšitelka Milada Matysová, jíž je ostatně i Paní Jitřenka připsána. Blatný se vyznává ze svých vášní a fascinace ženským tělem a Miládka, Milada, košíček kosů, paní, tma, svícen stříbrný je vykreslena kultovním obratem o její fuchsiově růžové rtěnce schované v košíčku ovoce, který voní na ústech. Blatný tvoří, jeho básně podkládá otcův stůl a inspiruje Miládky zapomenutý kašmírový šál.
Melancholické procházky, další sbírka, která vyšla v roce 1941 jako druhá a díky které dostal Blatný přídomek „básník Brna“, když jeho verše v původním názvu sbírky Brněnské elegie obstály v celostátní literární soutěži nad dalšími více než tři sta šedesáti příspěvky, přinesla množství gratulací, ale i tichou závist, a dokonce samotný Nezval gratulaci – zdá se uražen – promlčel.

Zápalky, cigarety, tabák, nůž a lampa
V roce 1945 vychází sbírka Tento večer, která už opisuje dění válečných časů i Blatného totální nasazení, naštěstí z proatekce v kanceláři. Nikoli už „stříbro k zalknutí, co krásně tě jemně pohladí“, ale naléhavost zakončovaná vykřičníky, večer plný vší, noci bez útěchy, poprchávající tenký celofán. Blatný je více popisnější, protože samotné dění neslo příběhy, jež propojené se slovy nesoucími hořkost, strach a nepochopení, psaly skrze jeho vnímání verše. Poslední ze Čtyř knih je sbírka Hledání přítomného času, která vychází rok před Blatného odchodem do Londýna, ze kterého se již nevrátí. Posléze ho čeká hospitalizace na psychiatrickém oddělení. V padesátých letech postupně přestává psát poezii a Československý rozhlas dokonce oznamuje, že v Anglii zemřel. V sedmdesátých letech se ale vlivem zájmu o jeho verše ke psaní vrátí a do devadesátých let vyjdou ještě dvě jeho sbírky. Zpět do Čech se již nevrátí a umírá 5. srpna roku 1990 ve všeobecné nemocnici v Colchestru na chronickou obstruktivní chorobu dýchacích cest, provázenou zápalem plic a celkem osmi vydanými sbírkami a množstvím nezpracovaných rukopisů.

Opulentní hostina v tlumených odstínech
Jestli básník musí rýmovat? Asi tak, jako by měl grafik umět rýsovat. Odstíny Blatného obrazů, které slovy vytvářel, jsou hřejivé a tlumené. Jeho básně uchovávají detaily i opulentní hostinu duše a těla. Citlivě vybraná slova v propojeních, která vytváří soubor autorových příběhů, vůně vzácných dřev, ústa, jež jsou zpěv. Oko v okouzlení noční krajinou, která nebyla nebezpečná a temná, ale plná personifikovaných jevů, švadlenek deště v něžných střevíčcích, mlhy a ze stříbra konviček pijícího rozčesaného sadu. Nebo malé harfy, jimiž jsou jahody, které ujídá sluneční paprsek. Blatného verše voní i chutnají. Jeho básně objímají a hladí. Hřejí. Neřežou strohostí, která je snad strachem před citem. Je těžké dát takovým veršům háv, na kterém by se skvěla úměrně vybraná brož tak, aby příliš nezářila laciností a přesto byla důstojným šperkem slovům, která by krášlila, tak jako Blatného verše zkrášlují chvíle jejich čtením.

Melancholické procházky vyšly po roce 1941 samostatně jen dvakrát, v letech 1968 a 1990. Zbývající tři sbírky už se podruhé samostatně nikdy neobjevily – až nyní pospolu ke sto letům výročí narození básníka Ivana Blatného v grafické úpravě Martina T. Peciny a ilustracemi Lubomíra Jarcovjáka.