Ivan Blatný je básník opředený legendami. V loňském roce bylo tiché našlapování okolo jeho osoby rozčísnuto takřka bleskem z čistého nebe v podobě Reinerova díla Básník s podtitulem Román o Ivanu Blatném.

Dlouholetý výzkum a autorovo intenzivní zaujetí Blatným přineslo své ovoce – román o tomto „ztraceném“ básníkovi se stal Knihou roku. Reiner pro českou veřejnost Blatného znovuobjevil, vyzvedl ho na světlo, zpřítomnil novým čtenářům a způsobil svým detailním zachycením jeho života poprask. Rok po tomto výkonu se však zdá, že je Blatný znovu / stále ještě zapomenut.

A že je tento básník mimo literární kruhy téměř neznámý, potvrdil i jemu věnovaný večer nazvaný „Básník, který nebyl ztracen, znovu nalezen“, jenž byl součástí listopadového programu Dne poezie a uskutečnil se v podzemních prostorách holešovické kavárny Liberal.

Ve ztemnělém podzemí se sešlo jen pár jednotlivců patřících mezi básníkovy o generaci mladší obdivovatele nebo mezi několik málo zasvěcenců do jeho života. Studentů a mladých lidí bylo poskrovnu. Česká literatura svůj přerod (ještě) nezaznamenala. Nejen pozdní dílo Ivana Blatného, soudě podle účasti na tomto večeru, na své čtenáře stále ještě čeká.

Literární hrdina, nebo geniální básník
Martin Reiner básníka ve svém textu neodmytizoval, naopak „blatnovské“ legendy svým familiárním způsobem vyprávění a historkami spoléhajícími na paměť účastníků mnohdy přiživil. Zkonstruoval obraz osobnosti Blatného, nikoli obraz geniálního autora. Jistě, jeho „dobrodružný“ život k podobné recepci vyloženě svádí, nicméně honba za pikanteriemi a rozmazávání ne zcela doložitelných faktů (ať už je to onanie a obtěžování na veřejnosti, či společná sebevražda s Ortenem) odvádí pozornost od něčeho jiného – od výjimečného a moderního díla, jež na svou širší a veřejnější reflexi i dvacet pět let po básníkově smrti teprve čeká. Ivan Blatný je do současnosti rozpůlen ve dví. Jako autorovi patřícímu do avantgardních časů se mu dostalo dostatek pozornosti, jako nepochopenému „pacientovi“ psychiatrického zařízení daleko v Anglii se mu sluchu dostává jen pomálu. Přesto jeho pozdější poezie vyrůstá z týchž kořenů. A dodnes dokáže oslovit. První vlaštovkou, která měla čtenáře k tomuto dílu zpět přivést, bylo kritické vydání Pomocné školy Bixley (2011), kterou edičně připravili literární historici Antonín Petruželka a Adéla Petruželková spolu se Zbyňkem Hejdou a Vratislavem Färberem. Zůstala však zatím osamocena.

Dědictví Blatného poezie
Naproti tomu Martin Reiner využil všechno své studium obrovského penza materiálu a své vlastní nasazení spíše umělecky a z perspektivy Blatného díla spíše planě. Veškerý svůj výzkum, jenž by byl schopen položit obstojné základy budoucí monografie, zapustil do biografického románu.

Listopadový literární večer, jak jej komponoval britský publicista David Vaughan, měl přispět k druhému: k prezentaci Blatného jako výsostného básníka, k přiblížení jeho osoby a k postihnutí specifik jeho pozdějších textů. Vaughan nechával co nejvíce promlouvat fakta. Součástí čtení Blatného pozdní poezie byla reprodukce dlouho zapomenutých audio nahrávek a rozhovorů s básníkem z doby jeho hospitalizace v Ipswichi i vůbec poslední kamerový záznam jeho rozhovoru s Bohumilem Hrabalem, pořízený jen pár měsíců před Blatného smrtí v psychiatrické léčebně Saint Clement’s Hospital. Audiovizuální záznam i Vaughanova recitace básníkových veršů byly působivé. V prvním se ukázal zesláblý a stařičký Blatný, který ovšem neztratil nic ze svého citu pro (melo)drama a poezii, a byl evidentně rád, že může přednést své verše. V druhém pak obrovská pokora a úcta, kterou Vaughan k Blatného poezii cítí, a zároveň jemné pochopení a pobavení, s nímž akcentoval autorův smysl pro ironii. Pro nezaujatého posluchače navíc z přednesu vyvstala ještě jedna perlička: Vaughanův britský akcent, který jako by k vícejazyčným básním Ivana Blatného patřil. Za tím vším v neposlední řadě stojí rytmická melodičnost jeho poezie, strohost přesných obrazů, doslovnost i její opak, nedořečenost. Dědictví, které nám Blatný zanechal, je nesamozřejmým úkazem, je to poezie moderního hlasu a gesta cenícího si pravdivosti a civilnosti. K tomu obraťme pozornost. ∞


Martin Reiner: Básník (Román o Ivanu Blatném)
nakladatelství Torst
Praha, 2014, 600 stran

„Básník, který nebyl ztracen, znovu nalezen“, večer věnovaný Ivanu Blatnému se konal 11. 11. v kavárně Liberal, provázel jím David Vaughan.