Spisovatelé musejí být odvážní a upřímní vůči svým nezdarům

První sbírka básnířky Terezy Šustkové Skrýše, která vyšla v brněnském nakladatelství Host, oslaví zanedlouho dva roky. Svou subtilní pevností, něhou a vyzrálostí ční nad prvotinami posledních let. V autorčině oblíbené kavárně v Olomouci jsme se bavili o dalším směřování její tvorby, o konstantách psaní, o kráse slov. Ve víře v slovo se skrývá poezie, ale nalézt tuto víru je obtížné. Kdo je Tereza Šustková? Jak se stala básnířkou a jak samu sebe přijala jako básnířku? V poezii může být stvrzení skutečnosti a existence.

Na internetu se toho člověk o vás moc nedočte. Kdo je vlastně Tereza Šustková?
Po tom, kdo je Tereza Šustková, samozřejmě pořád pátrám a myslím, že to tak i má být. Především se cítím být básnířkou a maminkou. V současnosti jsem na mateřské se dvěma dětmi, ale k tomu se pořád různými způsoby věnuju literatuře. S kamarády Jirkou Žákem a Adamem Hoškem například organizujeme jednou za měsíc v Olomouci tzv. Domácí Bá.snění, kam zveme číst současné české básníky. Literatura je pro mě takový denní chléb. A poezii se snažím hledat ve všech součástech života, třeba i v mateřství. Skrze psaní tříbím svůj pohled na svět. Psaním se člověk otevírá životu, vstupuje do zranitelnosti, aby k němu a z něho mohla poezie proudit ven v nějaké živé podobě.

Krásně řečeno, s tím naprosto souhlasím. Zaujalo mne, že jste uvedla na prvním místě básnířka. Trvalo vám nějakou dobu, než jste přijala tuto svoji roli?
Ano, ze začátku jsem se docela ostýchala říkat o sobě, že jsem básnířka. Přijde mi, že je to slovo u nás zatížené spoustou emocí. Debatuje se, kdo je, a kdo není básník a tak podobně. Přišlo mi tedy příliš sebevědomé říkat: Jsem básnířka. Ale brzo jsem se od těch zábran osvobodila a přijala jsem to jako svou identitu, jak sebe samu vnímám a jak žiju. Protože píšu téměř každý den a poezie se podílí na tom, jak myslím, prožívám, jak komunikuju. To mi přijde určující.

Lze říci, že se ve své tvorbě otevíráte víc skutečnosti, nebo je to taková stylizace?
Troufám si říct, že v básních je to takové mé pravdivější já. A to je vlastně i můj cíl. Pro mě je největší kritérium pravda. Přála bych si, aby v mých básních nebyly iluze, zkreslené představy o světě, o sobě, o životě. Chtěla bych se dotýkat podstaty věcí, protože v běžné mezilidské komunikaci jsme plní zábran, nánosů, stylizací. I přesto, že se třeba snažíme to nedělat záměrně, jsme takoví. V básních se naopak snažím být upřímná, odhalená, opravdová v tom smyslu, že tam cítím daleko větší svobodu projevu.

Kdy jste vy a váš lyrický mluvčí uvěřili ve věčnou platnost slova? A jak dlouho vám trvalo, než jste uvěřila? (Verš z básně Pro K. ze Skrýší: „Věřím ve věčnou platnost slova. / V nepřetrhnutelná tenká vlákna.“)
Myslím, že vždy jsem věřila v sílu slova. Slovo má velkou moc, slovo může a má být živé, má přesahovat čas a prostor a může k člověku promlouvat přes různé bariéry a hradby.

Psala jste odjakživa?
Začala jsem psát někdy ve čtrnácti patnácti letech. Můj tatínek byl folkový hudebník a psal krásné písníčky, tak jsem ho toužila napodobovat. Ale svazovala mne forma a pravidelný rytmus, takže moje cesta k poezii byla taková, že jsem si jednoho dne uvědomila, že tu hudbu můžu nechat být a věnovat se pouze textu, protože pro mě je podstatné sdělení, to, co chci vyjádřit. A vlastně mi to zůstalo. Já jsem nikdy nepsala rýmovanou poezii. Rytmus ve svých básních řeším intuitivně. Hlavní je pro mě slovo a jeho význam. Kdyby mi nějaké formální kritérium mělo brát slovo, které tam chci mít, nejede přes to vlak.

Až na kost

Mě na vaší poezii zaujala její spirituální stránka, hluboké tázání se po podstatě. Byla jste v tom vychovávána, nebo to vychází z vás?
Vychází to ze mne. Vyrostla jsem v křesťanské rodině, což samozřejmě člověka ovlivňuje, ale kdybych to já sama nežila niterně, do života ani do poezie by mi to nevstoupilo. Stále svou spiritualitu objevuji, je to pro mě proces hledání, tázání se, který se objevuje i v mých básních, je to snaha citlivě vnímat samu sebe a svou duši. Je to konfrontace všeho se vším. Duchovní otázky jsou těsně spjaté s tím, jak žijeme, jak vnímáme svět kolem sebe. To, co prožívám, si vždycky konfrontuji s vírou, ale zároveň jsem člověk, který všechno zpochybňuje, nejsem schopna něco přijmout pasivně, pokud jsem si k tomu sama nenašla cestu, neuvěřila v to a nezjistila, že tohle je pravda. Myslím, že cesta poznávání se neobejde bez vratkosti.

Lze nějak pojmenovat, s kým rozmlouvá váš lyrický mluvčí?
Mě by spíš zajímalo, co v tom vidí čtenáři. V anotaci k mé sbírce je napsáno, že navazuji na spirituální básníky. Pár kamarádů mi třeba říkalo, že kvůli té anotaci mé básně chápali jako modlitby adresované Bohu. Ačkoli jsem to psala většinou konkrétním lidem, přirozeně nejvíc mužům. Modlitby jsou ve sbírce také. Není jich mnoho. Zařadila jsem je pospolu do jednoho oddílu. Poezie se však nedá řešit jako hádanka, kdo to byl, nebyl. Ve chvíli, kdy člověk vydá dílo, dává všem možnost vnímat to jakkoliv.

Čtete si svoje básně zpětně? Získávají pro vás nějakou novou hodnotu, anebo ji ztrácejí?
Myslím, že básně jsou něco živého, co se v čase neustále proměňuje. Respektive se proměňuje mé vnímání té či oné básně. Myslím, že je to dobře. Je to důkaz, že se někam posouvám. Na druhé straně v tom je třeba těžké pro mě ty básně nějak uzavřít, někam je vyslat. Těžko nesu, když něco unáhleně publikuju a už to nemůžu přepracovat. Když píšu v nějaké emoci, jsou pro mě některé verše opravdu rozechvívající, ale když se k té básni vrátím třeba po půl roce, vidím, že už to na mě nefunguje. Tu emoci už nemám a to slovo třeba není natolik silné, aby ji samo o sobě udrželo. A pak škrtám. A tohle třeba několikrát opakuji. Teprve když mám pocit, že už má báseň ryzí podobu, je pročištěná, jsem schopna se za ni postavit.

Kdy nastává právě ten moment, kdy si řeknete: Dobře, báseň je hotová, jdu od toho?
Většinou to nastává, když se k té básni poněkolikáté vrátím a zjistím, že už bych na ní nic neměnila. Pokud nemám potřebu ji měnit, stojí si na vlastních nohou, má jasné téma, příběh. Snažím se, aby každá báseň měla nějakou hlavní myšlenku, aby byla sama o sobě celistvá. Pokud cítím, že už má svoji osobitou podobu, řeknu si: Jo, báseň je upečená.

Sebevědomí jako možnost

Já mám občas pocit, že je velmi těžké se za něco postavit a jasně říct: ano, tohle jsem já, tohle jsem stvořil. Zároveň se to však vyplatí, skrze to může přijít nějaká katarze ve smyslu tudy ne, nebo tudy ano.
Ano, vyžaduje to odvahu umět se za své věci postavit i zpětně ve chvíli, kdy už jsem je opustila a ony mi řekly kudy ne, ale i tak to byla součást mé cesty, patřilo to k nějakému životnímu období, k vývoji. Kdyby to bral člověk do extrému, pálil by každou sbírku, která je pár let stará se slovy: to jsem byl ale mladý a naivní. O to ale nejde.

Literární historie je plná odsouzených prvotin dle perspektivy jejich autorů. Holan i Kundera je zavrhli. Kundera zabraňuje tomu, aby mohly být znovu vydány.
Někdy je to pochopitelné, u Kundery zvlášť, obecně je to ale podle mě o odvaze přijmout, že tohle všechno jsem byl já.

Jak moc pro vás bylo náročné sbírku připravovat?
Byla to pro mne silná a přínosná zkušenost. Do té doby jsem na básních pracovala sama. Ten proces hledání správného výrazu byl vždycky pouze na mě. A teď jsem měla rádce, redaktora Martina Stöhra. Najednou se druhé oči, druhý pohled konfrontoval s tím mým. Byla to vzájemná diskuze. Musela jsem se naučit vyhodnocovat, kde si mám nechat poradit, a kde si udržet svůj názor, protože Martin mě respektoval a povzbuzoval k tomu, abych měla jako autorka poslední slovo. Toho si vážím.

Nalézat se i díky okolí

Co pro vás znamenalo udělení Ceny Vladimíra Vokolka?
Bylo to povzbuzení, že mám psát. Nejenom ta cena jako taková. To, že ji člověk dostane, je sice fajn, ale pro mě tehdy bylo moc povzbuzující i to setkání s lidmi, kteří v Děčíně byli – se soutěžícími a organizátory. Jeden z porotců mi tehdy řekl, že se mu líbí, jak se ve své poezii pohybuji na hraně, kde by stačil krok a už by moje poezie spadla do jakéhosi sentimentu, protože píšu o citlivých věcech, někdy až příliš něžně, jemně. Ale vždycky to ustojím, vybalancuji a nespadnu do sladkosti a zároveň je to plné svědectví. A to pro mě bylo podstatné. A já si potom uvědomila, že to tak vážně je, že se na tom okraji pohybuji a že je to přesně to, kde chci být. Spousta básníků jde cestou strohosti, aby se obloukem vyhnuli kýči, ale když se člověk nevydá na okraj té propasti, nezjistí a nevyčerpá to, co tam je. V básni může být cit, prožitek, víra i něha. A mě moc povzbudilo, že to ve mně někdo našel, utvrdilo mě to v tom, že mám jít touto cestou.

Chápu, že vás to potěšilo. To je krásně vyjádřeno. Už teď se těším, až si budu vaše básně číst znovu s touto nápovědou, nebo spíše hozenou interpretační pomůckou.
Ano, každá citlivá zpětná vazba, každá rada je velký dar. A pokud mi někdo je schopen nastavit zrcadlo, tak je to pro mne hrozně důležité. Ne že bych potom svoji poetiku nějak podle toho modifikovala, ale ráda to následně zkoumám. Když člověk promlouvá, je důležité, co se vrací nazpět ozvěnou.

Myslím si, že podstatný je ten moment, kdy se člověk postaví za svoji identitu, potom si za ní jde. Ale je náročné se k tomu dopracovat.
Ano, samozřejmě. Na některých čteních třeba v hospodách někdy úplně vidím, jak se moje poezie tříští o krýgly s pivem, nedoléhá k posluchačům. Někdy se to prostě nesetká. Právě tehdy je podstatný ten moment, kdy si řeknu: ale já vím, kdo jsem, co a jak chci říct. Za svými básněmi a za sebou samou stojím, i když třeba narážím na nepochopení.

Je to křehké, ale zároveň pevné?
Ano, křehké i pevné. Mám tento motiv i v jedné básni. Kašlat svou krev do jejich cigaretového kouře. Člověk se v básních ze sebe vydává, odhaluje se. Není to jednoduché, ale je to podle mě nezbytné, má-li být poezie autentická, živá. Myslím, že postavení básníka v dnešním světě je právě v tomhle dobře viditelné. On může prohlubovat cesty, rozšiřovat je a probouzet citlivost v lidech. Dokáže brnkat na hlubší a skrytější struny v člověku, struny, o kterých třeba ani neví. Když bych to brala tak, že budu číst jenom tomu, kdo je na to citlivý, bylo by to málo. Myslím, že obecně poezie má moc dostávat lidi z prostřednosti, ze zajetých kolejí, že v lidech může rozeznít něco, co si myslí, že již mají zažité, ale poezie je schopna vrhnout na to nové světlo, otevírat je jinému vnímání.