Sevřenost bytových zdí a v ní rezonující napětí s příměsí stagnace, ale i blízkost a potřeba komunikace. Je vám to povědomé? Ano, možná tak lze charakterizovat posledních několik pandemických měsíců, avšak i vítěze Magnesii Litery roku 2021 v sekci poezie, sbírku Zápisky z garsonky (2020) od Pavla Novotného. Ne však zatěžkávající realita, ale volnost ducha popohání verše při výpravě do autorovy minulosti.

Lze od sebe oddělit protiklady?
Pavel Novotný si na kulturním poli už vydobyl své místo (nejen jako básník, ale i germanista), a to díky své nekonvenčnosti inklinující k experimentování. Frekventovaně totiž zdůrazňuje akustický aspekt textu, jak je tomu v jeho předchozích sbírkách, například Zevnitř (2017). Ani Zápisky z garsonky svou jinakostí nevybočují z autorovy cesty, protože se pohybují svou formou na hranici dvou zdánlivě odlišných světů, a to poezie a prózy. Jedná se totiž o lyrizované popisy každodenních situací dospívajícího chlapce, později muže. Rovněž tematicky Novotný spojuje v celek od sebe v něčem diferencující, a to zejména kosmos dítěte (chlapce) a kosmos rodiče (matky). Přitom se zde uplatňuje pravidlo, že podmnožina je vždy součástí nějakých množin, které zabírají svůj autonomní prostor, ale mají i společný průnik, například byt jako součást paneláku, ale vlastně taky celého světa. Oproti svým jiným sbírkám v Zápiscích z garsonky Novotný zaujímá osobní stanovisko, přičemž čtenáře uvádí do skutečné liberecké garsonky a jejího okolí, kde společně se svou fyzicky handicapovanou matkou vyrůstal během normalizace. Ačkoli by se mohlo možná na první dojem zdát, že sbírka se tak notně utápí v lítosti, překypuje naopak upřímnou infantilní radostí, a to jak ze strany dítěte, tak matky, byť s určitou příměsí tragikomičnosti. Tato nadšenost propojená s blízkostí se například projevuje v básni Daleko (str. 14): „Když jsem byl úplně malej, / měli jsme postele těsně vedle sebe. / Před spaním/ jsem vždycky chtěl ruku, /s tou rukou v ruce / jsme spolu usínali //…/ tu ruku jsem pouštěl / a časem ji už ani nehledal, / to jsme pak přesunuli postele/ do tvaru L“.

Která kapitola následuje teď?
Jeden z nejčastějších leitmotivů sbírky pak představuje knihovna, která svou velikostí dominuje malému prostoru garsonky, který se postupem času mění, ale rovněž ji lze označit jako metaforu životního cyklu. Rytmus vypůjčování knih se totiž ztotožňuje se střídáním různých strýčků, sousedů a všelijakých (pochybných) návštěv, ale s vývojem samotného autora, který postupně čtenáři odhaluje kapitolu po kapitole svého života. Novotný hned v první básní sbírky s názvem Za sklem (str. 8) píše: „Knihovna byla malá,/ ale koncentrovaná: / samá masitá četba,/ pozvolna ustálený kánon knih, / všechno krajně očtené, / smyslově ohmatané, poslepované“. Podobně je tomu i u Primeros gum (str. 38): „A moje matka si zatím doma / nerušeně a krajně zaníceně / povídala s jednou / kamarádkou překladatelkou / o Mistrovi a Markétce, / náš povyk k nim doléhal/ jen z veliké dálky / a já přitom bojoval“.

Kolik nám zbývá společného času?
S knihovnou a chlapcovým dospíváním souvisí, jak bylo naznačeno výše, i transformace bytu, v níž se odráží intimita jeho obou podnájemníků (matky a syna). V tomto duchu se nese například báseň Je to bezpečné? (str. 76): „Den za dnem/ jsme víc a víc nevěděli, / kam už před sebou utéct, //…/ A do toho všeho, / v tom našem/ stále menším/ a menším bytečku / se mi občas zjevila i slečna“. Velkou pozornost věnuje Novotný zejména své matce, protože skladbu po skladbě vytváří její portrét, a to velmi citlivě. Zobrazuje ji nejen v její roli, ale i jako obyčejného člověka se svými potřebami, ať už intelektuálními či pudovými. V básni Zelinář (str. 50–51) píše: „až se zelinář svlékl, / vlezl si k máti pod peřinu,/ peřina se pak / vzdouvala proti oknu, / krkolomně //…/ A já ještě týdny / s obavama pokukoval / jestli máti po tom zelináři / neroste břicho.“ Oproti tomu v básni Vpřed! (str. 41) autor zdůrazňuje matčino odhodlání a talent: „Tímhle svým tvůrčím zaujetím/ dost vyčnívala, takže ji pro jistotu / šoupli ke korekturám, / jenže i tam byla šťastná, / pořád někomu něco šperkovala, / prokládala to barvama, umanutě, / aby přece byla radost to číst“.

Zápisky z garsonky lze tak vnímat jako reflexi obecně života a jeho různých odboček a zauzlení, které však v životě jedince (nikoli tak společnosti) zaujímají své opodstatnění pro další vývoj. Možná se tak nezáměrně sbírka vzhledem k aktuální situaci stává také zpovědí nás všech, protože pod vlivem pandemie a různých karantén praskají pod náporem napětí snad zdi všech domácností. Jedná se tak o titul, který se objevil na knižním trhu v pro něj příznačném čase…

Pavel Novotný: Zápisky z garsonky
Nakladatelství Trigon
Praha 2020, 96 stran