S Evou Marií Růženou do české poezie přibývá k již zabydlené Janě Orlové další básnířka performerského gusta a gesta. Šestadvacetiletá slovácká katolička žijící v Brně uvedla svůj debut Křížeček na čelo v připnutém postu na sociální síti lakonicky: „Inu, je ze mě vydaný básník.“

Poprvé jsem Evu Marii Růženu zažil před deseti lety na jejím autorském čtení v uherskohradišťské čajovně Pod Kaštany. V publiku jí fandilo mnoho přejících kamarádů, takže mě překvapilo, když se ve svém pozdějším autistickém coming-outu vyznala, že vyrůstala jako kůl v plotě. Za právo na pochopení pro lidi s poruchou autistického spektra bojuje po boku slamerky Ellen Makumbirofy razantními sebeodhaleními v souladu s vysokoškolským oborem, který absolvovala na brněnské Fakultě výtvarných umění – performance.

Její knížečku jsem objevil náhodou v uherskohradišťské literární kavárně Portál s věnováním napsaným rozmáchlým písmem s háčkem nad „srdečně“ zvícím pětikoruny. Zařazené básně jsou přesto nebo možná právě proto prostorově úsporné. Vydala je edice Větrných mlýnů Mlat zaměřující se na debutany převážně brněnské scény. Předchozí Andrstán Filipa Klegy získal Ortenovu cenu a Křížeček na čelo může směřovat podobně vysoko. Je to už sedmý titul Mlatu a rozhodně ne poslední. V očekávání je interesantní environmentální aktivistka Olga Wawracz.

Platforma Mlatu přítomnou sbírku rámuje začátečnickou aurou, ale dost možná by uspěla i mezi lvy. A možná ještě uspěje – třeba Anna Sedlmayerová byla se svým Bizarrem Multiflorem nominovaná na Magnesii Literu. Minimalistická grafika a sešitová lehkost se k její nonkonformní tónině každopádně hodí. Redakce se tradičně ujal otec edice, básník Dominik Bárt, jazykové korektury poněkud disproporčně jeho o půl století zkušenější kolega Vít Slíva.

Samozřejmost mlhy
Performerské verše se mohou na první pohled jevit jako samoúčelné. Jasné sdělení nahrazují ostrostí a intenzitou výrazů a dikce – zajímavostí, jíž bývají rozeznatelné na první pohled. Sdělení vyjevují tajením, k čemuž využívají nějaké zastřešující linie. Orlová má humor a porno, Růžena křesťanství a smysl pro detail.

Dovede mlžit i tnout do samozřejmého. Takové verše jsou schopny zpřítomnění – synchronizace k tomu, co čtenář právě prožívá. Pro jejich čtení je dobré vědět něco málo o křesťanské víře, ale ne nutně. Kus jí má každý pod kůží. Určitě každý z Hradiště, kde je toto náboženství živé podobně jako folklór. Aspoň myslím.

K dekódování Růženy potřebujeme hlavně intuici, která spojuje jak dobrého křesťana, tak čtenáře poezie. Hodí se i všeobecný přehled, protože autorka odkazuje na (pop)kulturní symboly. Katolično zakademičťuje aluzemi na Taylor Swift, Johanna Sebastiana Bacha nebo Juda Lawa, ale i Ivana Martina Jirouse, Jana Zahradníčka, Vladimíra Holana nebo Dominika Duku. Nesourodost těchto jmen ilustruje hravost básnířčina projevu.

Tanec za oponu
Názvy oddílů Liturgie Fontanella, Šíje, jdi domů, Pryskyřice de Profundis a Krejčí AMDG naznačují, že čtenář se významu musí dopátrat sám, autorka mu ho nepodstrčí s žoviálním mrknutím oka – to je rozdíl mezi performance a slam poetry. Odměnou je mu jakési spoluautorství. De Profundis (Z hlubiny) mimochodem napsal Oscar Wilde o svém pobytu ve vězení. Rodové vnady / Exodus. / Exodus. // Rodové vady. (s. 14) Doma / Vězení, chrámoví. // Vězeň a chrám. (s. 23)

Text není kvantitativně předimenzovaný, takže se hrou na schovávanou neuondáte. Rozměry sbírky uchovávají obsahovou temporalitu gesta, které se nerozepisuje, ale doutná stlačenou energií mocných sloganů. Na rozdíl od manipulativních sloganů marketingových, které na recipienta nemilosrdně tlačí ve snaze změnit jeho spotřebitelské chování, tlačí Růžena spíš dovnitř na sebe. Sebepoškozuje se a z ran jí uniká cit.

Čtenář je intelektuální indiferentností váben ke skoku do víru bolesti podobně jako při četbě křesťanského filozofa-básníka devatenáctého století Sørena Kierkegaarda, jenž tepal bohorovné křesťany, kteří věří v odpustek, místo aby následovali Ježíše a stali se opravdovými svědky pravdy. Podobně jako on i Růžena nabízí spíš než kýžené proroctví zdvižené obočí. Její lyrická mluvčí eventuálně vyzývavě odtančí za oponu.

S kodaňským existencialistou sdílí hradišťská expresionistka svéráz výrazu, když ryje do společnosti nepolíbené faktem, že v ní žijí neurodivergentní jedinci se specifickým vnímáním, prožíváním a potřebami, ale i ti, kteří zasvěcují život spáse své duše, a mnohdy jsou to ti samí. Když se odhodláme a skočíme do jejího víru, objevíme hloubku vyplněnou aktivistickou – ne, na to je příliš nekonkrétní –, spíše atavistickou energií vlastní všem křesťanům, jež víra v Boha vybavuje i vírou v sebe sama. Dokáží pak channelovat dalekosáhlé vize pouhými devíti slovy: Srdce není strom? / Smůla vyvěrá z jádra. / Zatvrdne. Voní? (s. 12).

Křížeček na čelo
Eva Marie Růžena
Větrné mlýny 2023, 48 stran