„Zas přicházíš o něco dřív, tmo, / všechny ty dny chceš mi krátit? / Ještě nemáš dost?“ píše v básni Tma (str. 70) své nové sbírky Nemocný měsíc Ewald Murrer (vl. jménem Michal Wernisch), nejen talentovaný básník, ale také prozaik a žurnalista. A právě tma se stala jejím leitmotivem, který čtenáře i autora provází v různých podobách a na různých místech.

V krajině veršů
Sbírka se dělí do dvou částí, a to Zítra se stane všechno a Nemocný měsíc, ta je podstatně kratší. Obě spojuje určitá dávka melancholie spjatá s vnitřním zastavením, jež může vést, ale nemusí, ke katarzi a odpočinku. Murrer rovněž v obou částech / oddílech používá kromě lyrického líčení i jakýsi poetický reportážní styl plný věcnosti se smyslem pro detail. Oba postupy však vedou k vytvoření představy o obrazu, který zrovna básník sleduje, a to i optikou připomínající dětské pojetí světa se všemi přeludy a strachy. První část se spíše věnuje vzpomínkám a rozjímání nad každodenními okamžiky s příměsí někdy až infantilní fantazie, jež se projevuje i v druhém oddíle, v němž autor charakterizuje jednotlivé měsíce. Ten svou hloubkou a vytvořením jakéhosi bezčasí zaměřeného jenom na jednu konkrétní atmosféru lehce připomíná sbírku Měsíce ostravského básníka Petra Hrušky, který mimo jiné svou vědeckou práci coby literární teoretik a historik zasvětil Murrerově otci a rovněž básníkovi Ivanu Wernischovi.

„Na holém kopci s nízkou suchou trávou/ stojí malá skupina dívek, / oděných do bílé, žluté a červené /, kopci s nízkou suchou trávou/ stojí malá skupina dívek, / oděných do bílých, žlutých a červených košil /… // Z nedalekého kopce nám mávají krásné dívky / téměř nahé,“ popisuje proměny Murrer v básni Dívky (str. 12). Metamorfózy, změny a transformace ve sbírce fungují jako nástroj pro vykreslení komplexnosti života, jenž stejně jako měsíc na nebi se může z lidí vytrácet a opět v nich objevovat. Autor jej líčí ve světlých i tmavých odstínech, při čemž neopomíjí vyšší sílu, která člověka přesahuje. A v básni Půjdeš-li za tmy (str. 22) píše: „Ohlédni se přes rameno, / půjdeš-li kolem remízu, / v čase, kdy v keřích stíny probouzí“. Stejně tak autor bojuje, nebo se spíš smiřuje s lidským údělem, když kromě bdění zachycuje sny a v Kdy vzbudím se? (str. 21) sděluje: „Sny hlavu trýzní / jak špendlík v podušce. / Kdy vzbudím se? /…/ Válku jedné noci jsem přežil, / a už je tu jiná. / Kdy vzbudím se zcela?“. Mezi řádky zve Murrer čtenáře i do svých vzpomínek, zvláště do míst, kde dříve pobýval, a jsou opředeny tajemnou aurou. Například v Příkré hoře času rozjímá (str. 62 – 63): „Ve schránce v domě, kde už dávno nebydlím, leží pohlednice, kterou mi někdo napsal / strašně dávno, / je na ni rezavá kočka na starých schodech. /…// Teď se z oblaků vyklonil plyšový tygr, / který mi šeptával do snů slůvka“. V Nepokoji (str. 64), jedné z posledních básní první části, na závěr sám sebe přirovnává k místu a charakterizuje se slovy: „Možná je noc a možná není, / v cele mé hlavy není času. /…/ Mé srdce je malý pokoj, / pokoj nepokoj. / Jsem večer, / jsem tma, / jsem zima v peřině.“

Koloběh roku
V druhé části se Murrer snaží originálním způsobem zachytit esenci každého měsíce, jako by však tušil, že jeho snaha je marná a slova omezují skutečné vidění. V Červenci (str. 86) se tak trochu sám sobě za to vysmívá: „Nemocný Měsíc sestoupil do lánu hořčice, / nařkl mne z bláznovství: ‚Ničemu nerozumíš.’ /…/ Monotónně šeptám nad časem sňatým z kříže. / Je konec, už nikdy nebude žádné jaro“. I přes to však díky nasazeným dětským brýlím autor dokáže odhalit čtenáři u každodenního nevídané a v Dubnu (str. 82 – 83) píše: „Z lesa jdou mlžné postavy, / na zajících rarášci jedou. / Z borového pařezu dazule / tykadla vystrkuje.“. Ačkoli Murrer příliš rýmem nedisponuje, občas se ve sbírce objeví i výjimka, jako je tomu například v Září (str. 88): „V křídlech ukrývá září / ospalý anděl s dětskou tváří. / Nevinný, kdo nezná viny, / osamělý, kdo je jiný,“. Druhý oddíl sbírky tak celý rok zahaluje do tajemství, do kterého čtenář může proniknout, pokud bude nejen veršům naslouchat.

„Napiš slovo do plamene. / Do plamene planoucího, do plamene svíce mžitné. / Básní všechno prosvětli“, píše Murrer v básni Světlonoš (str. 20). Nezbývá než s těmito verši souhlasit. Sbírka je totiž jako ušitá právě na toto období, kdy světlo pomalu vítězí nad tmou. Není tak nad to usednout do křesla při večerním smrákání a nechat se unášet Murrerovou básnickou krajinou plnou nevšedně všedních věcí a vjemů.

Ewald Murrer: Nemocný měsíc
Nakladatelství Odeon
Praha, 2022, 96 stran