Lucie Faulerová vydala dvě prózy, a hned se stala velmi úspěšnou na literární scéně doma i v evropském měřítku: Získala totiž nominaci na Magnesii Literu i Cenu Jiřího Ortena za svou prvotinu Lapači prachu, její nejnovější próza Smrtholka jí vynesla rovnou Cenu Evropské unie za literaturu. Na čem momentálně pracuje a co ji inspiruje?

Lucie Faulerová (* 1989)
je prozaička, která vystudovala bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, v rámci své doktorské práce se zabývala fenoménem „nespolehlivého vypravěče“. Od roku 2014 působí jako redaktorka literárního časopisu Aluze. Spolupracuje s Kateřinou Šedou, je např. spoluautorkou knihy Brnox, která získala ocenění Magnesia Litera. V roce 2017 jí vyšel debutový román Lapači prachu a v roce 2020 próza Smrtholka, za kterou v roce 2021 získala Cenu Evropské unie za literaturu.


V souvislosti s vaší tvorbou se často skloňuje nespolehlivý vypravěč, kterému jste věnovala i svou disertaci. Neleze vám to už na nervy?
Leze! Pořád ale zůstává způsobem vyprávění, který mě baví a dráždí, je-li vyveden zajímavě, nově a funkčně.

Pracujete už na třetím románu, nebo si dáváte načas? Jak postupujete při práci na zápletce, motivech, budování charakterů postav? Promýšlíte vše dlouho dopředu, nebo patříte mezi autory, kteří raději sednou a píšou, a ono se to vyvrbí?
Pracuju teď na scénáři se svým mužem režisérem Martinem Krejčím. V hlavě už se mi sbíhají nejrůznější nápady na nějakou budoucí prózu, ale zatím to nechávám kroužit, jen to zachytávám a čekám, jestli mě to zavede ještě někam dál. Myslím, že to mám tak, že kombinuju obě jmenované metody. Dlouho to promýšlím, ale zároveň usedám a píšu, aniž bych měla ponětí, co přesně, a jen sleduju, co se stane.

Cena Evropské unie za literaturu, jejíž jste laureátkou, je literární ocenění udělované už od roku 2009. Soutěže se účastní 28 států EU, země kandidátské i potenciálně kandidátské a tři státy EHP. Co přineslo toto ocenění vám osobně – jaké překlady podpořilo?
Mě to předně moc potěšilo, knihu to zviditelnilo jak u nás – prodává se už druhý dotisk –, tak v zahraničí. Zatím vím o chystaných překladech do španělštiny, makedonštiny, bulharštiny, italštiny, srbštiny, maďarštiny, polštiny a chorvatštiny.

Téma sebevraždy a smrti obecně vás zřejmě fascinuje. Je v té přitažlivosti i kus děsu, který jí dodává moc a sílu? Na druhoé straně se proti tomu ohrazujete, sama vidíte ve Smrtholce jako ústřední téma svobodu, nikoli smrt.
Myslím, že ve většině věcí, které mě přitahují, je i kus děsu, že je to skoro snad nezbytná součást fascinace. Neohrazuju se proti tomu, že by Smrtholka byla o smrti, jen je to podle mě příliš zjednodušující chápat to jako hlavní téma knihy jen proto, že smrt je explicitně zmiňovaná a že to budí dojem určité kontroverze. Já jsem zkrátka o smrti a sebevraždě přemýšlela a psala v nějakých souvislostech a z různých úhlů pohledu, nejsou to témata, za nimiž už nic není. Já za nimi viděla otázku svobody, absurdity života a snahy po nalezení jeho smyslu, otázku vůle. A tak.

Vaše druhá próza, o které se právě bavíme, oceněná Smrtholka, je rytmizovaná, přičemž tuto rytmizaci a zvukovost, která prostředkuje atmosféru cestování vlakem, podtrhuje i grafika knihy. Jsou vám blízké básnické prostředky, ačkoli je vaším uměleckým i teoretickým nástrojem klasická narace?
Řekla bych, že je mi blízké lyrické uvažování. Že občas vidím v lyrických obrazech a baví mě hledat způsoby, jak je zachytit a vyjádřit na poli prózy.

Jaký je váš osobní návod na vyrovnávání se s rodinnými tragédiemi a děděnými bolestmi a křivdami či nevyřešenými napětími a opakujícími se domácími dramaty, které tematizujete ve svých prózách?
Asi se mi nejvíc osvědčilo prostě s tím vším žít, nikam to neschovávat, ale jít stále dopředu. A vůbec nejdůležitější podle mě je si v sobě moc křivd nedržet, nenechat se tím sežrat.

Větší část koronavirového období jste prožila v Kalifornii. Co vám doba za oceánem vnesla do psaní?
To zatím nevím, zatím jen vím, co mi vnesla do života, a nebylo toho málo.

Inspirují vás autoři a autorky současné domácí literární scény, nebo těžíte spíše ze zahraničních autorů či úplně jiných literárních druhů?
Myslím, že zdroje inspirace nacházím ve všem možném, vůbec ne jen v umění, a už vůbec ne jen v literatuře.

Jsou studia literární teorie pro literáta spíše limitující, nebo podněcující? Brzdí tvůrčí práci, nebo ji podporují?
To je asi dost individuální, věřím, že někoho to může blokovat, jiného zas podpořit. Já si z toho vzala to, co se mi pro moji tvorbu, ale i interpretaci jiných děl, možná i světa obecně hodilo…, a pak jsem se rozhodla odejít.

Jste zapojená do mezinárodního projektu Connecting Emerging Literary Artists (CELA), v rámci kterého jste musela napsat krátkou povídku na zakázku. Jaká to byla pro vás zkušenost?
Skvělá. Pro mě je vždycky výzva napsat něco na zadané téma tak, abych se tím tématem nenechala svázat. Tady mi to podle mě vyšlo, navíc jsem se na začátku rozhodla propojit takové dva náměty, aniž bych tušila, jak je ve finále propojím a jestli to bude fungovat. Na konci se mi akorát potvrdilo, jak se někdy vyplatí dát na intuici.

text: Olga Stehlíková