Všechno bylo v Sokolowsku podivné, podivné a uhrančivé. Z budov plicních sanatorií se za neustávajícího dubnového deště vznášela mlha, jako by samotné ruiny léčebných domů architekta Opplera měly magickou moc pokuřovat vodní dýmku.

Pršelo vytrvale, i Główna ulice zmizela v mlze a naše plíce se postupně stávaly pulčími žábrami. Nemohly si pomoct. Naše plíce. Plíce ilustrátorek a ilustrátorů, plíce autorů a autorek dětských knih. Dýcháme tu pro vás, děti, šeptali jsme před spaním dolnoslezskou modlitbu a hledali žíznivě vodu, aby naše regrese mohla pokračovat. Zmenšovali jsme se, metamorfovali a mládli. Pářící se ropuchy zatím nekoordinovaně skákaly pod našimi okny, skákaly pomalu a líně po asfaltové cestě nebo se trhanými pohyby přesouvaly k bývalé observatoři, ve které se v podkroví tu a tam rozsvítila lampička. Toužila jsem do domu vejít a odpočinout si, jen na chvíli, než mě přejde nadpozemská únava z najednou až příliš malých plic, které ani občasný přísun cigaretového kouře nedokázal rozdmýchat do správné velikosti.

Roku 1993 v sokołowské léčebně (té moderní, za socialismu postavené) posedávali prý pacienti s těžkými zápaly plic či tuberkulózou na lavičkách před pavilony, a protože v té době nebyla v Polsku k sehnání antibiotika, umírali jako srny v lese. Na jedné z fotografií je zachycen právě zemřelý pacient Radek Papula s cigaretovým špačkem v levé ruce a kyslíkovou bombou v pravé.

Takto si osud nejhonosnějších evropských lázní přelomu devatenáctého a dvacátého století excentrický zakladatel léčebny, matematik, vizionář, komunista a lékař Hermann Brehmer nepředstavoval. Aby přišel k majetku a moci, vzal si tento marxista o šestnáct let starší dámu, neteř generálního maršála von Blüchera.

Tancujte a radujte se, metabolismus vám rozproudí lahvinka kvalitního koňáčku s plnotučným mlékem, radil svým pacientům. A jindy zase přísně, že návštěvy zvenčí silně nedoporučuje, neboť pacienti přestávají dodržovat pravidla zdravého životního stylu, čas tráví v začouzených pivnicích nad nezdravou partičkou mariáše a oddávají se neřestem. Pokud zemřete, chtělo se mu pokračovat, bude to jen vaše vina a nebudete mít žádného práva zažalovat náš ústav z nedbalosti…

Když někdo za Brehmerovy sokołowské éry zemřel, byl nenápadně přesunut do pět kilometrů vzdálené márnice, zatímco lázeňský divadelní soubor uváděl pro pacienty v lázeňském divadle Čechovův Višňový sad.
To my, vyslanci hraběnky Čičvákové z literárního centra české gubernie, my jsme žili v lázních o poznání skromněji. Nehráli jsme po nocích mariáš, netrávili jsme čas v zakouřených putykách, nepili jsme koňáček s mlékem, jen jsme se zlehounka proměňovali v pulce a tu a tam jsme si lokli polského piva za účelem rychlejší metamorfózy. Žili jsme střídmě (ale to mohu posoudit jen z perspektivy svého pokoje Pokoj militarnyj, odkud jsem po večerce promlouvala s mravenci a ukládala se k neklidnému mělkému spánku). Dosvědčím ale bez uzardění, že jsme chodili na procházky k pramenům (pulci s naivní perspektivou delšího života dokonce běhali), já jsem ze zvědavosti hraničící s náhlou posedlostí spiritualismem zašla na pravoslavnou mši do ruské kaple z roku 1903 a žasla nad plamennou řečí popa, který při mši proklínal Putina a koulel přitom očima jako extatický kapr.

Šířili jsme s lehkovážností i naprostou oddaností na popud éterické umělkyně, generálky a správkyně sokołowské gubernie paní Boženky Biskupské legendu, že zde Thomas Mann napsal Kouzelný vrch. Důkazy o tom nejsou, ale v bájném Sokolowsku je lepší věřit všemu, vždyť i Aristoteles psal, že fikce je vždy určitý druh pravdy.

Architekt Edwin Oppler, představitel novogotického stylu, postavil pro Brehmera v roce 1863 Starý lázeňský dům, v roce 1871 přístavbu zimní zahrady, v roce 1875 provozní budovy a v roce 1878 Nový lázeňský dům – právě ten tajemný pohádkový zámek, který jsme pozorovali za vysokými stromy borovic. To vše teď spravuje paní Boženka se svou dcerou, která objíždí sokołowskou gubernii starou potlučenou fordkou. Auto neřídí ona, ale většinou její pětiletý synek.

Jak už víte, pracovala jsem díky paní Božence v Pokoji militarnym. A je pravda, že se mi v pokoji s moderním uměním (obraz na stěně kopírující tvář A. Hitlera, šavle zavěšené vedle skříně, obrazová koláž s nápisem Andy Warhol i Gowno) pracovalo dobře: téměř s vojenskou kázní. Mohli za to částečně i mravenci, kterých bylo v koupelně tolik, že se umyvadlo zdánlivě pohybovalo. V noci se mravenci pilně procházeli přes mou tvář a rameno, a pokud jsem je omylem zalehla, zakousli se do mě s němou výčitkou.

„Nemohla bych ty mravence usměrnit?“ zeptala jsem se hned to první ráno dcery Boženky Biskupské. „To rozhodně ne, patří sem,“ odzbrojila mě mladá žena a já si okamžitě vybavila Olgu Tokarczukovou, ano, je to přece i její kraj, tady vládnou zvířata a báje a bahenní hlubiny lidské psyché.

Dora Kaprálová (* 1975)
se narodila v Brně. Vystudovala na JAMU dramaturgii a scenáristiku. Prozaicky debutovala novelou Zimní kniha o lásce (2014). Této prvotině předcházel knižní rozhovor s Květou Legátovou Návraty do Želar (2005). Roku 2016 vydala tekutý román Berlínský zápisník a obdržela Česko-německou novinářskou cenu za rozhlasový esej a Cenu Mileny Jesenské za reportáž, poté jí vyšla povídková kniha Ostrovy (2019). Nejnovější vydanou knihou je dětský hororový příběh Pan Nikdo a bílá tma (2022). Její knihy a texty jsou přeloženy do němčiny, maďarštiny, angličtiny, polštiny, chorvatštiny, srbštiny či ukrajinštiny. Žije s rodinou v Berlíně.



Rezidenční pobyt 16 českých autorů a ilustrátorů v polském Sokolowsku byl realizován v rámci projektu Českého literárního centra (sekce Moravské zemské knihovny v Brně) s názvem Podpora tvůrců literatury pro děti a mládež. Projekt je realizován za finanční spoluúčasti EU prostřednictvím komponenty Ministerstva kultury v rámci Národního plánu obnovy.

text: Dora Kaprálová