Jako silně emocionální a vizuální celek působí výstava věnovaná Arnoštu Lustigovi. Přestože je expozice vystavěná na rozsáhlých textových blocích, jejich hutnost vyvažují pečlivě vybrané fotografie, které návštěvníka přímo vtáhnou do jeho vzpomínek.

Výstava Lustig: Svědek rozvratu lidskosti, se na začátku května otevřela v pražském Muzeu literatury u příležitosti 100. výročí narození tohoto významného spisovatele a publicisty. Kurátorka Klára Krásenská a produkční Zuzana Čerňáková pojaly expozici jako propojení autorovy literární tvorby s jejím filmovým zpracováním.

Lustigův život je chronologicky představován od dětství přes zkušenost s koncentračními tábory až po exil. Velká část je věnována tématu holocaustu a z tohoto důvodu výstava zaujme notně návštěvníky se zájmem o historii. Výklad doplňují podrobné historické a literární kontexty i edukativní programy pro školy a rodiny s dětmi, díky nimž se muzeu daří přiblížit složité téma i mladším návštěvníkům.

Úvodní část výstavy je postavena na ostrém kontrastu mezi bezstarostným dospíváním a náhlým nástupem nacistické brutality. Právě tato konfrontace s realitou rasových zákonů a následný útěk z transportu smrti do Dachau formovaly Lustigovo specifické vnímání světa. Ztráta rodiny a zázemí se stala ústředním motivem jeho poválečného života. Ten na výstavě ilustruje biografický blok s časovou osou, který mapuje jeho novinářskou kariéru, vnitřní konflikt s komunistickým režimem po procesu s Miladou Horákovou i klíčovou zkušenost válečného reportéra v Izraeli v roce 1948.

Kurátorky tuto část doplnily o mnohé obrazové materiály, ve které jsou fotografie hlavní dominantou a zprostředkovávají silné emoce. Díky tomu výstava nepůsobí jako strohý dějepisný výklad, ale dokáže návštěvníka sugestivně vtáhnout do osobního příběhu autora.

Poválečné hledání štěstí

Poválečná léta znamenala pro Lustiga dohánění ztraceného mládí i studia. Jako novinář prošel dramatickým vývojem – od počáteční podpory socialismu, přes klíčovou zkušenost válečného reportéra v Izraeli v roce 1948, až po konflikt s komunistickým režimem. V uvolněných 60. letech 20. století se stal uznávaným spisovatelem, autorem děl jako Můj známý Vili Feld a redaktorem Mladého světa. Slibnou kariéru v Československu však definitivně utnula srpnová okupace roku 1968, která ho vyhnala do exilu.

Literatura jako svědomí společnosti

Hlavním záměrem výstavy je ukázat Lustigovo dílo, kterým jsou také umělecké knihy, a nikoliv jen detailně vyložit historické události. Výstava tak podrobně rozebírá jeho klíčové prózy, které v 50. letech minulého století spoluutvářely novou vlnu válečné literatury a brzy přitáhly pozornost filmařů. Expozice připomíná novelu Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, napsanou v intenzivním tvůrčím vzepětí za dvanáct dní, která zachycuje psychologický střet mezi důstojníkem SS a zajatými obchodníky. Následuje reflexe románu Dita Saxová, zaměřeného na poválečné existenciální tápání mladé generace, a prózy Colette: Dívka z Antverp, jež skrze příběh milostného vztahu v osvětimském táboře zkoumá hranice lidské touhy po přežití. Součástí výstavy jsou také audiovizuální upoutávky na Lustigovy knihy či čtenářská hodnocení jeho děl.

text: Jesika Vrbovcová

Lustig: Svědek rozvratu lidskosti
Muzeum literatury (Pelléova 44/22, Praha 6)
6. 5. – 19. 7.