Přestože původní záměr Johna Miltona (1608−1674) bylo v jeho epické básni Ztracený ráj ospravedlnění Božích cest lidem, jen stěží mohl tušit, že jeho dílo, které bylo poprvé publikované v roce 1667, bude o tři a půl století později čteno především jako text, který Boha problematizuje, Satana humanizuje a člověka staví do role bytosti vržené do světa bez návodu.

Ale právě v tom spočívá jeho podivuhodná vitalita: Miltonovo dílo dnes funguje méně jako teologický epos a více jako politická, psychologická, existenciální — a v českém kontextu i jazyková — laboratoř.

Čtenář roku 2026 v Ztraceném ráji nehledá dogma. Hledá napětí mezi svobodou a mocí, mezi řádem a autonomií, mezi bezpečím poslušnosti a rizikem vědomí. A nachází text, který je v tomto ohledu znepokojivě aktuální.

Revoluce, která se zvrhla

Milton psal Ztracený ráj po porážce anglické republiky, jejímž byl aktivním ideologem. Poprava Karla I., následná restaurace monarchie i Miltonovo vlastní oslepnutí tvoří nevyřčené pozadí tohoto křesťanského eposu protestanského baroka. Satanova vzpoura proti nebeskému absolutismu proto není nahodilým motivem – je ozvěnou revoluční imaginace 17. století.

Z dnešního pohledu však Satan nepůsobí jako jednoznačný tyran. Spíše připomíná revolučního vůdce, který nedokázal unést vlastní porážku. Jeho rétorika svobody se postupně vyprazdňuje, až se z ní stává racionalizace nové formy moci. Peklo, které slibuje jako prostor autonomie, se ukáže být pouze zrcadlem autoritářství, proti němuž bojoval.

Pýcha, sebeklam a rozpad já

Současné čtení Miltona je neoddělitelné od psychologie. Satan je přesvědčivým portrétem ega, které odmítá přijmout ztrátu. Každé selhání přepisuje jako morální vítězství, každou bolest jako důkaz vlastní výjimečnosti. Peklo není místo, ale stav mysli — „peklo v sobě nosím“. Také Adam a Eva nejsou pouhými teologickými figurami. Eva nepodléhá pokušení ze slabosti, nýbrž z epistemické touhy: chce vědět, chce se rovnat. Adam nehřeší ze zvědavosti, ale z emoční závislosti. Milton s překvapivou přesností zachycuje rozdílné motivace lidského selhání — a tím i jejich současnou čitelnost.

Pád jako vznik člověka

Pro sekulárního čtenáře 21. století lze pád chápat nikoli jako katastrofu, ale jako nutnou podmínku lidské existence. Ráj je prostor bez smrti, ale i bez dějin; bez bolesti, ale i bez odpovědnosti. Vyhnání z něj je vstupem do světa, kde svoboda není darem, nýbrž břemenem bez záruky. V tomto smyslu stojí Milton blíže existencialismu než tradiční teologii. Člověk je odsouzen ke svobodě — a právě to je jeho tragédie i důstojnost.

Gender a moc

Z dnešního pohledu nelze pominout ani genderovou rovinu. Eva je hierarchicky podřízená, její vina je zdůrazněna, její hlas oslaben. Stává se symptomem systému. Zároveň je to ona, kdo jako první touží po poznání. Její pád lze číst jako kolizi mezi přidělenou rolí a lidskou ambicí. Milton možná nechtěl patriarchální řád zpochybnit, ale jeho text jej mimoděk odhaluje: jako strukturu, která produkuje vinu tam, kde ve skutečnosti existuje touha po autonomii.

Překlad jako kulturní zkouška

V českém literárním kontextu má Ztracený ráj ještě jednu zásadní dimenzi: existuje především jako překladatelská výzva. Jde o dílo, na němž se opakovaně testovalo, co všechno je čeština schopna výrazově, rytmicky a myšlenkově unést.

Už obrozenecký překlad Josefa Jungmanna, který vznikl v letech 1800–1904, měl charakter kulturního gesta: nešlo jen o Miltona, ale o demonstraci, že čeština je schopná vysokého stylu, abstraktní argumentace a epické šíře. Pro samotný překlad stvořil Jungmann množství nových slov a přestože se jedná o zcela průkopnické dílo, v dnešním čtení už vlivem aktualizace jazyka prostě neobstojí. Ani pozdější překlad Josefa Julia Davida, který vyšel sto let po tom Jungmannově, už neodpovídá současným čtenářským nárokům. A tak přišlo splacení velkého dluhu českého překladatelství v podobě právě vydaného dotisku třetího českého překladu Martina Hilského. Ten dílo překládal z angličtiny čtyři roky a jeho práce představuje posun dnes už od obrozeneckého patosu ke srozumitelné, rytmicky kultivované a interpretačně citlivé češtině. Hilský neusiluje o mechanickou imitaci Miltonova blank versu, ale o funkční ekvivalent: zachování vážnosti, zvučnosti a významové hustoty bez násilí na současném jazyce – a přesto s ohledem na kvality původního díla s jejich citlivou aktualizací pro dnešní čtenáře. Velký napínavý a dramatický příběh počínající od kořenů naší civilizace se tak rozpíná před očima čtenáře i nadále. Ztracený ráj v češtině nikdy není jednou provždy hotový. Každý nový překlad je zároveň novým čtením — jinak modeluje Satana, jinak vyvažuje patos a skepsi, jinak klade důraz mezi řád a svobodu. Milton tak do české literatury vstupuje nikoli jednorázově, ale opakovaně a proměnlivě.

Proč Milton stále bolí

Ztracený ráj přežil staletí ne proto, že by nabízel útěšné odpovědi, ale protože klade otázky, které nelze uzavřít. Je to text o svobodě v nerovném světě, o porážce bez vykoupení, o vědomí, které nahrazuje nevinnost. Pro čtenáře roku 2026 — a v českém prostředí obzvlášť — není Milton památkou, ale znepokojivým zrcadlem. Neptá se, jak se vrátit do ráje, ale co znamená žít poté, co jsme ho ztratili. A právě proto zůstává nepohodlný, živý a překvapivě aktuální.

John Milton
Ztracený ráj
překlad Martin Hilský
Academia, 2025
464 str.