Psal se podzim roku 2011, když americký poslanec Lamar S. Smith předložil zákonodárnému sboru návrh zákona „Stop Online Piracy Act“ (SOPA), jehož účelem bylo uzákonění donucovacích prostředků k blokování přístupu ke stránkám, jejichž prostřednictvím dochází k porušování autorských práv. Zákonná omezení by dopadla i na vyhledávače, které by nesměly linkovat na stránky, kde se porušuje autorské právo, a ti, kdo si platí za reklamu na těchto stránkách, by měli dle rozhodnutí soudu zakázáno pokračovat v tomto obchodu. Nebylo třeba hlubokých právních analýz k tomu, aby bylo zřejmé, že přijetí tohoto zákona generuje těžko odvolatelné rozhodnutí skoncovat s apriorní zásadou bezzásahovosti do šíření informací a se zákazem cenzury. Navrhovaný zákon rozdělil internet na dva tábory – na jedné straně vláda USA, organizace na ochranu duševního vlastnictví a velké korporace, jejichž business se na odměnách za prodej kopií do značné míry zakládá (velká vydavatelství, mediální impéria apod.), na druhé pak organizace bojující za svobodu internetu, obrovská část veřejnosti prostřednictvím mnohých peticí, a také velké společnosti a organizace, jejichž hlavní činnost měla být zákonem zásadně omezena (např. Amazon, Facebook, Google, Vimeo nebo Wikipedia). Díky spojení veřejnosti, velkých hráčů a neziskovek se podařilo odvrátit přijetí zákona, ale zůstala zkušenost, která poučuje, že rozevírající se rozpor mezi přirozeným vývojem společnosti směrem k tzv. „sdílené kultuře“ a snahami o vytváření stále silnějších nástrojů na ochranu a vynucování autorského práva, které v prostředí internetu nutně vedou ke kontroverzním řešením, bude rostoucím společenským problémem.

Existují ale organizace, které dovedou v mezích současné autorskoprávní úpravy potichu působit plíživou revoluci směrem k novému pojetí toho, jak bychom se mohli stavět k duševnímu vlastnictví v on-line světě. Neziskovka Internet Archive (archive.org – pozor, vysoký prokrastinační faktor!) plošně shromažďuje veškerý digitalizovaný obsah, strukturuje ho a následně poskytuje veřejnosti (pokud autorské právo umožní) prostřednictvím projektu openlibrary.org. Systém je jednoduchý a funguje jako v jakékoliv běžné knihovně – legálně pořízené digitální kopie jsou zapůjčovány vždy jednomu konkrétnímu uživateli, přičemž po dobu zápůjčky není možné díky rezervačnímu systému tento soubor poskytnout někomu jinému. Nedochází tak k neoprávněnému zpřístupňování obsahu, ale zůstává zachován cíl zpřístupnit volně co nejvíce digitalizovaných děl. Tento přístup samozřejmě vyžaduje změnit i pohled na ekonomický model fungování autorů – například prodej knih s rozvojem digitalizace klesá a spisovatelé tak hledají jakékoliv stéblo, aby se udrželi v klokotajícím systému, který kombinuje výnosy z autorských odměn a grantů. Jako labutí píseň pak zní volání Asociace spisovatelů po příspěvcích na živobytí pro spisovatele v případě, že nemají dostatek honorářů z prodejů. Internet dává možnost vynechat ze vztahu mezi autorem a čtenářem ty, kdo z celkové ceny za dílo ukrajují největší část – pokud to spisovatelé se svou nezávislostí nezbytnou pro kritickou reflexi společnosti myslí vážně, nemůžou sami prosazovat vlastní ujařmení v podobě závislosti na sociálních dávkách (byť třeba zahalených do vznešenějšího pojmu „grant“). ∞


Autor je zakladatel a člen Fair Art – právního servisu pro umělce a umělecké organizace, člen umělecké skupiny Ztohoven.