Jak žijí holandští squatteři ve stínu zákona o zákazu squattování? Překvapivě v pohodě.

Ticho po pěšině nebo ticho před bouří
Tak by se dala charakterizovat situace rozsáhlé squatterské subkultury kolem Amsterdamu. Ačkoliv je jednou nohou v ilegalitě, na jejím životním stylu to, zdá se, nic nemění.

ADM je nejspíš největší osquattovaný objekt v Holandsku. Hlavní budova je třípatrová, v přízemí je velká montážní hala plná dodávek, pojízdných i nepojízdných. Kolem se rozprostírá pozemek a doky, ve kterých kotví odhadem třicet lodí a hausbótů. Po celém pozemku parkují obytná auta a dřevěné maringotky, některé pouze projíždějí, některé již zapadly do travnaté půdy a jejich obyvatelé kolem nich vysázeli zahrádky.

„Je to takovej vesnickej způsob života,“ komentuje náš průvodce, jeden z několika málo Čechů, kteří tu žijí. „Všichni se tu znají, vaří si dohromady jídlo, chodí k sobě navzájem na kafe. Když někdo něco potřebuje, prostě houkne a kdo má zrovna čas a sílu, tak mu pomůže.“

Bez práce nejsou lahváče
Kdo si myslí, že squatteři tohle všechno dostali bez hnutí prstem a zadarmo, je na omylu. Prohlížím si výstavu černobílých fotek v hlavní budově a nestačím se divit. Na stěně tu visí zdokumentovaný začátek ADM a jeho prvních obyvatel. Kromě hlavní budovy tu není nic, jen pustá suchá pláň bez stromů. Doky byly v dezolátním stavu. Na fotkách vidím jejich postupnou rekonstrukci, osidlování pustiny kolem, stovky hodin hrabání se v hlíně, aby z kamenité půdy něco vzešlo. Fotky nejsou nijak vyumělkované, evidentně prostě někdo chodil a starým analogem dokumentoval dění kolem sebe. A právě tahle nenucenost a mírná patina stáří vytvořila iluzi skutečného rodinného alba.

„That was fifteen years ago.“ Říká hrdě asi padesátiletá Miriam a zároveň mě žene z chodby, protože prý zrovna vytřela a já jí tam tahám bahno.

Pochopila jsem, že squatteři rozlišují práci a „práci“. Jedna věc je práce pro sebe a pro komunitu, udržování domova v pořádku, opravování dodávek, práce pro sousedy, stavění neuvěřitelných DIY skulptur ze starého šrotu, pěstování zeleniny, marihuany… Když jsem se však našeho českého známého zeptala, jestli zítra vstává brzo, protože „jde do práce“, podíval se na mě asi jako kdybych ho nějak obzvlášť nechutně urazila.

Militantní vegetariáni
Stejně pohrdavě jako na práci pro systém se místní tváří na konzumaci masa. Svět za bránou squattu je přísně vegetariánský a výjimku mají jen psí a kočičí obyvatelé. S pluralitou názorů a svobodou se v tomto případě můžete jít bodnout, s masem prostě někam zalezte a pečlivě zahlaďte stopy.

Oblíbeným způsobem získávání jídla je „damstrování“, tedy sbírání potravin z kontejnerů u obchodních domů. Neplést s vybíráním popelnic praktikované českými bezdomovci. Holandsko je přeci jen bohatá země a drtivá většina obchodních řetězců vyhazuje zboží dávno před vypršením lhůty pro zpracování prostě jen proto, že jim už přivezli nové a čerstvější.

Budoucnost patří slušným squatterům
„Jak to tedy vypadá s holandskou komunitou?“ Ptali jsme se den před našim odjezdem při posezení u zahradního baru v ADM. „Kdo ví,“ odtušil náš průvodce, „zatím po nás nikdo nic nechtěl a nikdo nás nevyháněl. Příští tejden je festival u příležitosti osquattování vesničky v Belgii. Byla přímo u letiště a ten kravál místní vyhnal. Letovou trasu pak zrušili, ale vesnice zůstala vybydlená. Tak ji půjdeme legálně osquattovat.“ Trochu překvapeně jsem se ho zeptala, jak probíhá legální squattování. „Musíš mít „squattset“, to znamená stůl, židli a postel. Pak hodíš na dveře zámek, sedneš si ke stolu a zavoláš na sebe policajty. Ti přijedou, zaklepou, zapíšou si tě a squatt je tvůj.“

Trochu cynicky jsem se zamyslela nad tím, kolik kopanců by utržil takový slušný legální squatter v Čechách.

Holanďané se zkrátka mají pořád dobře. Cestou zpátky jsme se zastavili i ve vile Friekens, kde jsme byli na návštěvě minule. Tady všichni seděli na zahradě u velké promítačky, sledovali rozhodující zápas mezi Holandskem a Španělskem a grilovali lilky. Narozdíl od mizerné situace v Čechách tady zůstalo vše při starém.