Skoro by se mohlo zdát, že hon na squattery se stal módou v celé Evropě. Dne 15. 10. prosadila pravice a křesťanští demokraté zákaz squattingu v té nejnepravděpodobnější zemi – v Holandsku.

Squatting jako řešení

Doposud zde zabydlování prázdných a opuštěných domů nebylo bráno jako problém, ale jako řešení. Řešení nedostatku bytů, kdy lidé trávili roky na čekacích listinách, aby získali bydlení za přijatelnou cenu (až 12 let v Amsterdamu a 4 roky v menších městech). Squattting, přebývání v obytných dodávkách, maringotkách…, to vše bylo bráno jako součást koloritu liberální země. Domy se neměnily ve skládky a nechátraly, naopak se z nich stávala útulná bydliště i centra kultury mnohdy spolupracující s městem. Možná proto se proti tomuto nesmyslnému zákonu ohradili nejen samotní squatteři, ale i organizace pro ochranu památek, městské úřady a velké množství občanů. Rozhodně však nikdo nevěří, že by s tímto zákonem squatting v Holandsku opravdu definitivně skončil. „Nood breekt wet“ ozvalo se od Holanďanů – je nutné porušit zákon, takže ho porušovat budeme.

V den hlasování se kolem 300 příznivců squattingu usadilo na náměstí před budovou parlamentu. Rozbili stany, stánky s jídlem, pouliční divadlo, a čekali na rozhodnutí. Neuspěli. Druhý den jich bylo kolem stovky zatčeno při demonstraci v centru Amsterdamu.

Squatting by měl být nelegální od roku 2010, trestem za pokus o vniknutí do neobydlené budovy by měly být velmi vysoké pokuty či dokonce až 2 roky vězení. Holandské skupiny podporující squaty se pokouší zorganizovat přes internet celoevropské protesty před budovami holandského velvyslanectví (http://325.nostate.net).

Holandsko zblízka

Naše terénní redakční skupina se vydala zjistit něco o amsterdamských squatech v reálu (ve skutečnosti). Týden jsme strávili ve vile Friekls, kam jsme se dostavili předem ohlášeni, kontakt jsme získali přes známost. Místní jsou sice nadmíru přátelští a pohostinní, ale věřím, že pokud by se jim na dvoře zničeho nic objevila dodávka plná lidí, uvítal by je nejspíš puštěný pes. Při prohlídce našeho „guest house“ jsem si nemohla nevzpomenout na výstup starosty městské části Praha 7, když procházel vyklizenou Miladou a štítivě komentoval nepořádek, špínu a hnijící maso. Zde by si ani neškrtnul. Ve třech velkých místnostech domu pro hosty byl kulečník, dvě sedací soupravy, vybavená kuchyňská linka, teplá sprcha a několik postelí – těm jediným jsme nevěřili, kvůli psům, kteří se váleli v četných dekách a matracích. Sice se tu netopilo a uklizeno také zrovna nebylo, ale když přihlédnu k faktu, že v této budově nikdo nastálo nebydlí, je jen o stupínek horší, než běžná ubytovna.

Hned vedle “guest house“ stála mnohem větší budova, kde bydleli samotní squatteři. Ani po týdnu jsem nedokázala přesně určit, kolik jich přibližně bylo, ale jejich úroveň bydlení by se mohla v klidu měřit s jakýmkoliv studentským bytem. Teplá voda, elektřina, topení, každý měl svůj (více či méně) uklizený pokoj a po večerech se scházeli u kulečníku v jakési „společenské místnosti“. Pro soužití existují přesná pravidla, mimo jiné to, že elektřina, voda a teplo se platí rovným dílem, že nesmíte dělat hluk kvůli sousedům, že se každý musí postarat, aby jeho pes neobtěžoval okolí…

Na rozsáhlém pozemku kolem budov stálo kolem dvaceti obytných dodávek a karavanů, zřejmě travelleři, kteří se sem přijeli usadit na zimu. Národností bylo bezpočet, hned zpočátku jsem se dala do řeči s naší krajankou Silvií, která do Amsterdamu přišla z Irska. Tvářila se dost posmutněle, když jsem zavedla rozhovor na téma vyklízení místních squatů.

„Vila Friekls by se měla údajně vyklidit do konce roku 2010, většina místních je rozhodnutá zůstat až do konce a pak buď zakládat jiné squaty v Amsterdamu nebo se přesunout do Barcelony. Já asi půjdu s nimi, nechci se vracet do Prahy,“ prohlásila.

Kulečník, punk, umění a ohleduplnost

Kromě vily jsme navštívili také mnohem větší a proslulejší squat ADM – doky, kde se každoročně koná hudební a streetartová akce Robodock. Za povšimnutí stojí, že i kdyby doky byly vyklizeny, tento festival zůstane, neboť je částečně pod záštitou města.

Nyní tedy Holandsko čeká, zda budou zastupitelstva jednotlivých měst shovívavá či nikoliv, a jak přísně budou squattery stíhat. Stále však mám před očima našeho hostitele Arnolda, který nám úzkostlivě připomínal, ať nerušíme sousedy, rozpis úklidů vyvěšený na chodbě, neuvěřitelné DIY sochy a performance v docích, atmosféru studentských kolejí při pátečním kulečníku… Trestat tyto lidi za jejich styl života se mi zdá být přinejmenším směšné. Pestrost, rozmanitost a hlavně funkčnost holandské komunity mě nadchla. V porovnání s ní byla vila Milada na dobré cestě, ale ztráta kulturního zázemí po jejím vyklizení nedosahuje zdaleka takových rozměrů, jako by tomu bylo tady.

Zbývá doufat v soudnost úřadů, v nezlomnost lidí, v kreativitu nápadů a přinejhorším doufat v Barcelonu, kam většina vystěhovaných squatterů upírá své zraky.