Jako malá jsem se naučila v Pionýru píseň začínající veršem „Na Kavzaze jesť gara, pad garoj dalina“. Tak jsem se dozvěděla ve svých sedmi letech, že existuje nějaké pohoří Kavkaz. Přesně za 24 let jsem se tam podívala osobně. Poznatek první – píseň měla pravdu. Ano, na Kavkaze jsou hory a pod nimi doliny. Ještě je tam Černé moře, krásná příroda a svérázní lidé. To jsem si ověřila s krosnou na zádech minulé léto, když jsme se s dalšími čtyřmi přáteli do Gruzie vypravili.

Horalský svéráz
Během návštěvy jsme měli také to štěstí prohlédnout si „košku“ – tak zní v gruzínštině název pro vysoké kamenné věže, které tvoří dominantu snad každé gruzínské vesnice. Tyto věže byly vystavěny jako úkryt v dobách nepokojů – ať už válečných, nebo v rámci krevní msty, kdy jeden rod válčil s jiným. O lidech ze Svanetie se v Gruzii říká, že jsou svéráznější a divočejší než obyvatelé jiných oblastí. My jsme se naštěstí setkali většinou s přátelským přijetím. Několik nepříjemností, na které jsme během pobytu narazili, se týkaly peněz, přesně řečeno toho, že se nás někteří podnikavci snažili „natáhnout“, jak se dalo (ovšem to se opravdu netýkalo jen oblasti Svanetie). I na to je třeba se připravit, zvlášť pokud budete cestovat ve větší skupině – turisté prostě budí pozornost a pro mnoho místních lidí, zvlášť z těch turisticky provařenějších oblastí – symbolizuje takový turista „oslíčku otřes se“.

Tyto zážitky ovšem bohatě kompenzuje pohostinnost a vstřícnost na straně druhé. Například nezapomenu na to, jak nás nahoru do Užghuli vezla pohraniční stráž v terénní Toyotě. Já a kamarádka jsme seděly s vojáky v autě, kteří pouze odsunuli kalašnikovy, abychom se vměstnaly, další tři členové výpravy seděli na korbě a takto jsme šplhali po serpentinách.

Co se týče silnic, je to v Gruzii občas „o hubu“. Asfaltky v pravém slova smyslu tu jsou jen na hlavních tazích, jinak si pod pojmem „silnice“ představte spíš polní cestu, kde je třeba vyhýbat se dírám, kalužím a troubením odhánět okolo polehávající krávy. Adrenalinovým zážitkem je pak jízda do hor, kde často nejsou žádné zátarasy, takže z okýnka maršrutky vidíte pod sebou propast a před sebou cestu plnou výmolů.

Policie v Poti
Ve Svanetských horách jsme strávili asi šest dní, pak jsme se přesunuli směrem k Černému moři. Tato cesta měla jednu kuriózní zastávku, a sice v přístavním městě Poti. Tam jsme se ocitli někdy v 11 hodin večer a než jsme se rozkoukali, kde hlavu složíme, objevilo se vedle nás policejní auto. Policisté se obávali, aby se nám takhle v noci v centru něco nestalo, tak nás vzali s sebou na stanici, pohostili solenou sušenou rybou a poté domluvili u jednoho staršího pána přes ulici, že si u něj na zahradě můžeme rozložit stan. Bylo vedro, a tak jsme spali pod širákem. Sotva ale člověk vytáhl rameno ze spacáku, už dostal desítky štípanců od komárů, kterými se tato oblast hemží. Kromě nás pěti byl na zahradě ještě jeden tvor – a sice starý kůň, který napřed jen tak popocházel kolem, pak si přiklekl vedle nás a dřímal taky. A jak už to v Gruzii bývá, ráno jsme byli pohoštěni pálenkou a pokonverzovali, jaká je ta daleká Česká republika a jak se tam žije. Zvlášť policista jménem Zaza byl velký fanda českého fotbalu a znal víc jmen fotbalistů než většina z nás. Na závěr nás policisté zavezli na místo, odkud jela maršrutka do Batumi, a my jeli vstříc Černému moři. Po týdnu v horách, kde jsem využila například teplé rukavice a čepici, byla černomořská oblast vítanou změnou. Podtrženo sečteno – když nevíte kudy kam, obraťte se na místní policisty.

Jedeme na jih (Batumi a Achalcykle)
Na město Batumi jsou Gruzínci velmi hrdí. Je to vyhledávané přímořské letovisko už od dob SSSR. Najdete tu všelijaká turistická lákadla a turistické pasti. Má uvolněnější atmosféru, zároveň se ale přibližuje klasickým turistickým destinacím. Ovšem byl to opravdu balzám po všem tom trmácení si zaplavat v moři, které bylo zrovna ty dva dny krásně čisté.

Z Batumi jsme se vydali do Achalcykle, kde je kousek za městem starobylý klášter z 6. století. Jeden člen naší party tam byl minulý rok, a tak se chtěl pozdravit s mnichy. Když jsme se na klášter ptali místních lidí, někteří nás odrazovali od tak dlouhé cesty pěšky. Na to je třeba se také připravit – v Gruzii působí turisté stále jako exoti, zvláště ti, kteří lezou do hor. Pro obyčejné lidi je taková „zbytečná“ aktivita naprosto nepochopitelná. Na druhou stranu pak ale v horách potkáte osmdesátiletou stařenku, která dohlíží na svoje stádo ovcí, a muže kosící trávu pro svůj dobytek na neskutečně strmých stráních.

Vardzie a cesta s popem
Před koncem našeho výletu jsme se na pár dní zastavili ve Vardzii, což je město vytesané do skály. Nachází se jižně, blízko tureckých hranic. Zde jsme zažili mimo jiné slavnost Jana Křtitele. Zástupy lidí se sjely ke kapli vytesané ve skále, ke které museli přebrodit řeku. V silném proudu a bosky to byl trochu adrenalin, všichni jsme vytvořili pevný řetěz a drželi se jeden druhého. A úplně na závěr jsme zažili opravdovou „jízdu snů“ – ve stařičkém rozhrkaném autobuse s farní společností a popem. Zde došlo na zpívání lidových písní a samozřejmě se nám dostalo výborného pohoštění. Uprostřed cesty se autobus porouchal, a tak jsme stáli v serpentinách a čekali. To už jsme posíleni čačou konverzovali směsicí gruzínštiny, ruštiny a jakési panslovanštiny – dokonce došlo i na teologickou debatu s popem na téma, zda do nebe půjdou jen ortodoxní křesťané nebo všichni dobří lidé. Jednoznačného konsenzu jsme se nedobrali. Pop potom požehnal autobusu, který se kus cesty kodrcal po úzké silnici v serpentinách. To jsem se opravdu snažila nedívat se dolů. V takové situaci ale nelze než zachovat klid – hysterčení nepomůže a na vystoupení je pozdě. Nakonec jsme nejen přestáli celou cestu, ale chytili jsme i poslední maršrutku do Tbilisi. To bylo necelé dva dny před plánovaným odletem. Takže jsme poděkovali našim průvodcům a uháněli prašnou cestou zpět do hlavního města. Tam už zbývalo jen ubytovat se na poslední noc u Iriny, osprchovat se, nakoupit dárky, suvenýry a výborné sýry a přeprat poslední triko, abychom v letadle neodrazovali spolucestující. Pak se letadlo vzneslo směr Praha. A to byl konec naší cesty.

Konec.