Španělský architekt Antoni Gaudí se vyznačuje stejným syndromem jako Einstein a většina ostatních geniálních mozků – lidé za jeho života ho měli za totálního cvoka.

Nejenže byl podivný zamlklý samotář a asociál, ale také trpěl už od dětství silným revmatismem, kvůli kterému občas nemohl ani chodit. V útlém věku mu většina rodiny vymřela, nikdy se neoženil. Ve škole také moc nevynikal, trvalo mu dost dlouho než dostal diplom architekta a jeho první zakázka spočívala v návrhu pouliční lampy. Když ho potom v osudný den přejela tramvaj, lidé měli dojem, že ten ošuntělý špinavý vágus je nejspíš bezdomovec a lékaři v normální nemocnici ho odmítli ošetřit. Tělo slavného génia bylo identifikováno až po deseti dnech a byl mu vystrojen důstojný pohřeb.

Neslavné, že? Stačí se ale podívat na výsledky jeho práce a hned změníte názor. Budovy, které navrhl koncem devatenáctého století, jsou mnohdy šílenější a odvážnější než nejmodernější současná architektura. Kombinace secesních přírodních motivů, maorského stylu, naprosté ignorace geometrické pravidelnosti (na mnoha jeho výtvorech skutečně nelze najít rovnou linku), všudypřítomná mozaika a sochy zvířat vedle světců ztvárněných v bizarních pózách – to všechno se slévá v celek, na jehož pochopení je nejspíš nutné pozřít větší než malé množství lysohlávek.

Park Güell
Jako každý šílený umělec, i Gaudí potřeboval svého mecenáše. Tím se stal Eusebi Güell, průmyslník, který si Gaudího najal, aby realizoval jeho megalomanskou vizi zahradního města a jeho domu, kde by se scházela španělská smetánka. Město mělo stát na svahu hory Turó de Carmel v Barceloně. Bohužel nebylo zcela dokončeno, město pozemek v roce 1926 odkoupilo a zpřístupnilo jako městský park.

Gaudího osobitý styl se tu projevuje v každém detailu. Sloupy ve tvaru stromů, promenády připomínající potoky lávy. Vše pokryto barevnou mozaikou. Sál s 86 sloupy, které připomínají jeskynní stalagnáty, majestátní zvlněná terasa, děsivé sochy zvířat. V areálu najdeme i domy, kde bydlel jak Eusebi Güell, tak Gaudí.

Dnes je park oblíbeným místem odpočinku a setkání Barceloňanů a magnetem pro turisty. Najdeme zde nepřeberné množství krámků se suvenýry (ať je to cokoliv, má to na sobě aspoň kousek mozaiky) a rovněž je to ráj pouličních umělců.

Sagrada Familia
Že byl Antoni Gaudí silně věřící dokazuje i to, že jeho nejambicióznější projekt měl být „poslední velkou svatyní římskokatolické církve“, neboli dosud nedokončená katedrála Sagrada Familia. Architekt navrhl místo přesných projektů poněkud neostré skicy a sám pak chodil na staveniště dodělávat detaily. Stavba je monumentální a doslova přeplněná křesťanskými symboly – například 18 věží, které mají symbolizovat 12 apoštolů, 4 evangelisty, Pannu Marii a Ježíše Krista. Ví se, že architekt chtěl katedrálu vybavit i třemi obřími fasádami – Znovuzrození, Mučení a Zmrtvýchvstání. Časté jsou sochy světců a zvířat, nicméně jejich ztvárnění je tak bizarní, že člověk neví, jak to vlastně ten Antoni myslel. Na vrcholy věží umístil různé geometrické tvary, takže se spekuluje, že byl na konci svého života ovlivněn kubismem.

Práce na katedrále přerušila v roce 1926 jeho náhlá smrt a dosud nebyly dokončeny ze dvou důvodů – prvním bylo Gaudího přání bylo stavět pouze z darovaných peněz. Druhý důvod je závažnější, jen málokdo je totiž schopen pokračovat ve stavbě v takto originálním stylu, i přesto, že se zachovaly původní plány. Například nedávno byla přidělána nová fasáda, která má symbolizovat Kristovo utrpení a je dost odlišná od původní podoby projektu. Rovněž materiál (přírodní kámen) příliš nekoresponduje s Gaudího zálibou v barevných vzorech.

O katedrálu se tedy stále vedou spory. Nejčastější verze zní: stavbu dokončíme v roce 2026, ku stému výročí mistrovy smrti. Početná opozice ji chce nechat tak, jak je.

Kosti, tlamy, šupiny
Krom těchto dvou nejslavnějších Gaudího projektů existují samozřejmě i další – namátkou jeho první počin Casa Vicens, katedrála v Palmě, biskupský palác v Astorze nebo Güellovy vinné sklepy. Navrhoval sídlo rodu Batllóových – Casa Batlló se sloupy ve tvaru kostí, balkóny připomínajícími umrlčí hlavy a okny ve tvaru rozevřených tlam. Casa Milá neboli La Perera (kamenolom) je jednoduší než Casa Batlló. Zvlněná fasáda s velkými póry připomínající zvlněnou písčitou pláž vytvořenou vracejícím se vlnobitím nemá ve světě obdoby.

Před tragickou smrtí měl Antoni Gaudí navrhovat dokonce stavby v New Yorku, jeho nejvýznamnější díla ovšem stojí v Barceloně. Tak se na ně jeďte podívat, protože ať dělám co dělám, ten dojem se slovy prostě těžko popisuje.