„V souboji s přírodou může člověk vyhrát všechny bitvy, jen tu poslední ne. Kdyby vyhrál i tu, musel by zahynout jako embryo odříznuté od pupeční šňůry.“

Jsou tu prázdniny. Chci vyrazit za dobrodružstvím, ale v kapse mi cinká jen pár drobných. Příčí se mi neosobní hotely a apartmány. Ráda poznávám nové lidi. Proč nezkusit couchsurfing!

Jako malá jsem se naučila v Pionýru píseň začínající veršem „Na Kavzaze jesť gara, pad garoj dalina“. Tak jsem se dozvěděla ve svých sedmi letech, že existuje nějaké pohoří Kavkaz. Přesně za 24 let jsem se tam podívala osobně. Poznatek první – píseň měla pravdu. Ano, na Kavkaze jsou hory a pod nimi doliny. Ještě je tam Černé moře, krásná příroda a svérázní lidé. To jsem si ověřila s krosnou na zádech minulé léto, když jsme se s dalšími čtyřmi přáteli do Gruzie vypravili.

Jak dlouho trvá, než se z odpadků stane chráněná památka? V Evropě to bývá několik století, v Americe jim stačilo jen jedno. Představuji vám kalifornskou Glass Beach ve Fort Braggu.

Velké teknivaly nezmizely spolu s Czechtekem z povrchu zemského. Rok od roku se stěhují dál na východ. V Rumunsku letos proběhl již třetí „Free Romania Teknival“. V nádherné panenské přírodě, zadarmo a zcela legálně.

Španělský architekt Antoni Gaudí se vyznačuje stejným syndromem jako Einstein a většina ostatních geniálních mozků – lidé za jeho života ho měli za totálního cvoka.

Prázdniny ještě nekončí! Léto je možné si prodloužit a ideální příležitostí může být adrenalinová dovolená věnovaná výuce surfingu.

What the hell is Sealand? It’s a platform sunk into a sandbar situated 6 miles off the Suffolk coast of England. Built to guard the British river system during WWII it was abandoned by the army in 1956, along with dozens of others along the coastline and left to rot.

Všem, kterým jsem naše zážitky vyprávěla, nevěřícně kroutili hlavou. „Dovolená na Sardinii byla jedna z nejlepších,“ tvrdili shodně travelleři i turistické slípky. Pro nás byla jedna z nejhorších, snad proto, že nepatříme ani tam, ani onam.

Zastavíte na železničním přejezdu, z nejbližšího křoví se vyřítí skupina domorodců a rychlostí blesku vám ukradne pneumatiky. Jako většina předsudků o zaostalých postkomunistických zemích je i tenhle mylný. Balkánské státy jsou nádherné, přátelské a až na výjimky levné – to jsme vyzkoušeli na vlastní kůži v počtu sedmnácti lidí v jedné dodávce a třech osobácích během měsíčního výletu. Jako správní nemajetní studenti jsme ignorovali kempy i hotely a spíš vyzkoušeli trpělivost místních mužů zákona se spaním pod širákem.

Život v dodávce je dobrá zkušenost do života, nicméně to není „cesta“ na celý život. Ten je jinde.

I have travelled the London–Prague route so often that sometimes in mid-flight I can’t quite recall in which direction I am flying. Cocooned in thoughts of elsewhere sipping courtesy sparkling wine, gently dozing off, it is easy to get caught up in the thought … “If it wasn’t for the language and the architecture, how would I know where I had landed?”

Proč žiju v dodávce? Hlavní důvody jsou asi zvědavost, touha po dobrodružství a osvobození od pravidelného měsíčního nájmu.

Jedním z nejlevnějších způsobů, jak procestovat nějakou zemi, je pořídit si obytnou dodávku. Původně ani obytná nemusí být – přizpůsobit ji tomuto účelu není nijak těžké, stačí mít trochu šikovné ruce. My jsme si svou „postel“ smontovali dohromady švýcarákem. Ale vezměme to pěkně od začátku…

Couchsurfing a angličtina. Tak by se daly pojmenovat dvě základní ingredience levného cestování podle Alefa, který o tom, jak objel svět prakticky zadarmo, diskutoval 16. 5. v Cross clubu.

Pražský hudebník Stephunk T., který momentálně žije v Londýně, se krátce po revoluci s kamarádem vydal stopem do Paříže, splnit si svůj sen. Měli pár franků v kapse a kolečkové brusle okolo krku. Zavolal jsem Stephunkovi přes skype a na dálku jsme si o jeho porevolučním tripu na západ povídali.

Pokud se chcete vydat na cesty a nemáte ani korunu, máte v zásadě dvě možnosti. Ti odvážní půjdou pěšky a ti ještě odvážnější pojedou stopem.