Co vás napadne, když se řekne Afrika? Vzhledem k posledním událostem zřejmě válka v Libyi, revoluce v Egyptě, ty sportovně naladěné vuvuzela a mistrovství ve fotbale. Pro jiné je Afrika synonymem chudoby a hladu. Paradoxně, neboť Afrika je svým nerostným bohatstvím tím nejbohatším kontinentem. A „díky“ tomuto paradoxu, který stojí za současnou politickou a ekonomickou situací černého kontinentu, v Africe potkáte i lidi, kteří nepřijeli na safari, ale pomáhat. Dobrovolníci. Jedním z nich je Marie Kuriaková, která prožila tři měsíce v Mosambiku.

„Já jsem do Mosambiku původně ani nechtěla jít,“ prohlásila Mária hned na začátku. „Vůči Africe jsem měla zpočátku averzi, protože tam každý jezdí a pomáhá. Ale pomoc nepotřebuje jenom Afrika!“

Kam jsi původně chtěla jít?
Vždy jsem toužila jít do Jižní Ameriky, Brazílie nebo Argentiny. Ale nakonec jsem cestovala do Afriky. Mým primárním cílem totiž bylo pracovat s osiřelými dětmi nebo s dětmi z problémových rodin a organizace, přes kterou jsem jela, nabízela pro tuhle práci Mosambik.

V Mosambiku jsi pracovala ve více dětských centrech. Co práce dobrovolníka obnáší?
Práce dobrovolníka je různorodá, od administrativy přes ošetřování až po učení. Můžete pracovat s umírajícími, pečovat o lidi s AIDS nebo kopat studně někde v divočině. Já jsem pracovala ve venkovských dětských centrech. Byla jsem v Africe jenom na tři měsíce, proto jsem jich vystřídala víc. Za tak krátký čas se nedá vybudovat s dětmi hlubší vztah. Mojí prací bylo si s dětmi hlavně hrát. Ale samozřejmě že to nebylo jen o zábavě. Měla jsem na starosti také jejich přebalování, krmení, úklid, kosení trávy nebo pomoc v kuchyni a další činnosti.

Jak se děti dostanou do dětského centra?
V centru jsou úplní sirotci, o nichž nikdo nic nevěděl, když je přijímali. Rodiče je například nechali v nemocnici a už se pro ně nevrátili. V centru jim pak odhadli věk a někdy také dali nové jméno. Jsou tam i děti, které přinesli přímo jejich rodiče, protože už o ně nedokázali pečovat. Do centra přicházejí i děti, které byly doma zneužívány. V tomto případě donesou dítě do centra příbuzní nebo sousedé, ve snaze ochránit je. Ale jak jsem říkala, v centru je mnoho dětí, které své rodiny mají. A centrum pečuje nejenom o děti, ale také o lidi z ulice.

Jaký je nejčastější provozní problém? Pitná voda?
Voda je v Mosambiku opravdu vzácná. V hlavním městě je sice vodovod, ale pokud vám neřeknou, že z něho vodu můžete pít, nepijte ji. Je potřeba vodu nejdřív převařit. Na vesnicích jsou zdrojem pitné vody studny. Jejich počet závisí na velikosti vesnice i na financích, které může vesnice do vybudování studny investovat. Co se týče domácích, tak ti pili vodu přímo ze studně. My jsme ji ale pro jistotu dezinfikovali.

Říkala jsi, že dětská centra zajišťují i vzdělání. Čím se liší mosambický vzdělávací systém od českého?
Školní rok začíná v únoru a trvá do konce října. V Mosambiku musí dítě projít dvanácti třídami, přičemž mezi některými z nich absolvuje povinné zkoušky. Jestliže zkoušku nesloží, opakuje ročník. Na základě bodů, které dítě takto získá, se dostane, nebo nedostane na vysokou školu.

Největším problémem je nedostatek učitelů. Není to však to samé, jako když se řekne, že v Čechách je málo učitelů. Mosambik má zhruba 21 milionů obyvatel, z toho kolem 40 % dětí do čtrnácti let. Tohle je jeden z velkých problémů. Ve snaze vzdělávat děti se často stává, že učí i nekvalifikovaní lidé. Což bohužel není vždy to nejlepší řešení.

Myslím, že velkou pomocí tam jsou právě centra, která vzdělávají nejenom děti, ale organizují i různé kurzy pro tamní lidi. A ti jsou za to opravdu vděční, protože díky vzdělání si můžou najít práci.

V našich zeměpisných šířkách vnímáme děti z ulice a dětských domovů s jistým odstupem. Jak je to v zemi, kde téměř polovinu obyvatelstva tvoří děti?
V Mosambiku je velmi lehké stát se člověkem z ulice. Nejsou to však stejní bezdomovci, jakými jsou lidé bez domova u nás. Tamní lidé se pro to víceméně rozhodli, aspoň mně osobně to tak připadá. Mají mnoho cest a příležitostí, jak se zařadit do společnosti. Více než 80 % lidí žije z méně než jednoho dolaru na den. Proto se tak lehce dostanou na ulici. Stačí, když umře manžel a žena rázem nemá žádný způsob, jak se postarat o své děti. Ženy totiž hledají práci ještě hůře než muži. V Mosambiku není výjimkou, když za prací lidé docházejí (!) dvě, někdy i tři hodiny.

Jací tedy jsou lidé z Mosambiku?
Jsou příjemní, otevření, milí, vždy připravení si s vámi promluvit. Mosambik je krásná krajina s modrým nebem, plná slunce a otevřených, milých lidí.