Elsa Schiaparelli dokázala spojit dvě původně oddělené oblasti: haute couture a umění. Fascinace surrealismem tvořila hlavní estetickou linii módního domu. Stejně jako v malířství nebo literatuře se na poli haute couture otevřel fantastický svět postrádající hranice škatulkami omezeného racia.

Elsino revoluční pojetí módy spočívalo v přímé spolupráci s autory, jako byl Salvador Dalí nebo Jean Cocteau. Klobouk ve tvaru boty vycházel z fotografie zobrazující prvního z nich se střevícem posazeným na hlavě. Ve spolupráci s malířem vznikly také šaty s vyobrazením humra nebo jiné svým tvarem imitující prosvítající kostru. Elsa vnesla do návrhářství smysl pro hru a humor – už nejde jen o oblečení, které má zdobit svého nositele. Kategorie krásy je pro ni pasé a veze se tak v náladě avantgardy, která popírá okázalost zavedených pořádků. Osobitý vtip je zřetelný už na jednom z jejích prvních populárních modelů: svetru s vpleteným vzorem bílé mašle, která působila jako opravdová. Nejen ten je vystavěn na zřetelné pozici: prolínání skutečnosti a fantazie, reálného a snového.


Intuitivní mísení podnětů volnomyšlenkářkou Elsou se odráží mimo jiné v iluzivnosti, kterou hojně využívala také ve hře s tělesnými proporcemi a perspektivou – ilustrativně lze uvést náušnici v podobě lidského ucha. Else se výborně dařilo domnělou realitu těmito módními výstřelky zpochybňovat pomocí optických klamů nebo práce se zrcadlem. V případě druhého zmíněného prostředku se nacházíme nejen na poli optického klamu, ale také společenské kritiky. Večerní kostýmek ze zimní kolekce 1938/1939 se skládá ze saka se zrcátky implementovanými do oblasti ňader a doslova tak nastavuje zrcadlo každému pozorovateli dámského poprsí.

Proti maloměšťáctví
Sarkasmem reaguje na stereotypy, její tvorba se ovšem nezastavuje jen u satirických vyjádření, ale staví i na promyšleném vizuálním jazyku, jehož morfologie překonává jinými vybudované systémy. Jako první v haute couture dala na odiv zip, který byl skrýván jako pomocný, ale neestetický prvek, a viditelný pouze na pracovních úborech. Tvarosloví módního odvětví obohatila také o umělé materiály, které považovala za převratné v době, kdy se tradičně šilo z hedvábí či kožešiny. Ani co se týče barev, nezůstávala Schiaparelli uvězněna uvnitř dogmatu doby – v období elegance tlumených odstínů způsobily její šaty v “šokující růžové” skandál.

Pozoruhodná je práce s tělem a jeho průnikem s oděvem. Mnohdy ho deformuje obdobně jako surrealisté ve svých kolážích – vedle šatů-kostry například zdobí oděvy brožemi ve tvaru obřího hmyzu, a mění tak tradičně vnímané poměry objektů. Ikonické jsou také její pokrývky hlavy mnohdy falických tvarů, nejznámější z nich, „šílenou čepici“, nechala Schiaparelli po jejím okopírování ostatními návrháři zničit, a to do posledního kusu svého módního domu. Tuto historku shledávám mimořádně zajímavou, protože ukazuje Elsinu nonkonformitu a aspiraci na jedinečnost a novost. Předvoj, to je něco, čím Elsa za každou cenu musela být, naopak vláčet se v něčem ustaveném a „trendy“ považovala za dehonestující.

Outsiderství jako přednost
Módní dům na pařížském Place Vendôme byl uzavřen v roce 1954, kdy jeho slávu zastínily okázalé dámské róby od Dior či Chanel. V současnosti naplňuje jeho odkaz Daniel Roseberry, který je uměleckým ředitelem od roku 2019. Stejně jako Elsa, nepochází ani on z Francie. Zdá se, že toto “outsiderství” přináší uvažování, které není pařížskému módnímu světu vlastní. Na Elsinu jinakost upozorňovala mimo jiné ikona módního návrhářství Coco Chanel, která zpochybňovala její schopnosti v tomto odvětví a zařazovala ji spíše do světa umění, který byl v té době stále vnímán od toho módního odděleně. Vzkříšení Schiaparelli není jen formální a jeho činnost očividně není míněna jako parazitování na velkém jménu bez smysluplnější vize. Roseberry byl bezpochyby postaven před nemalou výzvu – Elsiny návrhy jsou v dnešní době již ikonické a Schiaparelli má významné postavení v historii módního designu, laťka tedy snad nemůže být výš. Lpění na minulosti a držení se již osvědčeného však není cestou vhodnou pro obnovení slávy tohoto módního domu. Jak zachovat tradici a zároveň být aktuální a přinášet nové je dilematem, kterého si je Roseberry vědom a o smíření jehož protikladů úspěšně usiluje.

Móda reorganizující svět
Pokud se skrze umění dokážeme dostat do univerza, které se rozléhá za hranicemi našich běžných životů, je móda něčím, čím je uchváceno a do života částečně integrováno. Světy představované Schiaparelli balancují přímo na startovací čáře oněch fantazií. Je charakteristická takovou hravostí, nejednoznačností a svobodou, že možnosti dalšího rozvíjení v žité realitě jsou dokořán otevřeny. Pouze neodívá, nýbrž reorganizuje svět, jehož jsme součástí. Nevyzdobuje ho jen úchvatnými ornamenty, ale vkládá do něj nové perspektivy a významy. Být šokující je v dnešní době nejprodávanějším artiklem. Šok, který tvorba, v současnosti Daniela Roseberryho, může vyvolat, je však jen přirozeným průvodcem hlubších hodnot. Roseberryho výkon v módním domě není nalepen na úspěchu modelů z třicátých let, nýbrž otevřeným polem volné kreativity.

Oděvem odhalovat možnosti těla
Současný kreativní ředitel klade enormní důraz na šperky, často jsou jasnou dominantou oděvů. Holubice na šatech Lady Gaga při inauguraci prezidenta je tím jemnějším z produkce Schiaparelli. Roseberry vkládá do rób patos obřadních síní. Pochází z texaské křesťanské rodiny, jeho tec i bratr jsou kněží. Daniel si z církevního prostředí vypůjčuje monumentální prvky opředené jakousi vážností a posvátností. Teatrálnost zároveň stojí v jádru dikce, která amerického návrháře spojuje s italskou inovátorkou Elsou.

Sako s otvorem, z něhož plasticky ční kovové břišní svaly, upomíná na důmyslné využívání tělesných prvků již Elsou. Jednou z hlavních tváří je modelka Maggie Maurer, kterou můžeme jednou spatřit s kovovou čelistí, jindy s mosaznými konečky prstů, v repertoáru Schiaparelli je však i prso s dítětem z pozlacené metalické pryskyřice nebo celý přímo podle modelčina těla vylitý trup i obličej. Dále se setkáváme se schiaparellsky sytě růžovými šaty ve tvaru mohutné mužské muskulatury. Korzet podobného tvaru, který přechází do sukně s obrovitou růžovou mašlí je sám o sobě výmluvný. Ideje rozmazání hranic mezi mužským a ženským, surrealistické torzovitosti a analogických spojů se vlévají do současných výtvorů. Tak jako Elsa narušila pojetí ženy coby ladné bytosti, která má oslňovat svou vizuální dokonalostí a začala formovat ženské tělo až do strašidelných poloh, i Roseberry vyhrocuje tělesné proporce, byť tento důraz na fluidnost genderových konceptů není v dnešní době již ničím inovativním. Ve světě, kde však stále částečně panuje nenávist vůči sexuálním menšinám a zároveň naopak dochází k úplnému odmítání tradičně pojatých genderových kategorií, se zdá motiv tělesné schránky, její tranzice a deformace jako poměrně aktuální.

Prostá líbivost opět stranou
Nápaditou róbu, jejíž fotografie zaplavily média, předvedla supermodelka Bella Hadid na Festivalu v Cannes. Jednalo se o černé šaty s výstřihem sahajícím pod poprsí, které bylo zakryto masivním zlatým šperkem připomínajícím plíce, zavěšeným na řetězu kolem krku. Šaty s vyboulenými rameny a pažemi zahalují celé tělo kromě hrudníku a ani nemohou být prvoplánovou poctou ženským tvarům. I přes více než hluboký výstřih prokazují sofistikovanost – vyplnění odhaleného místa mohutným šperkem – byť bych ho snad přirozeně nazvala instalací – a odkazují k myšlenkovému podhoubí modelů tohoto domu, které obklíčilo prostou líbivost. Roseberry potvrzuje, že šaty od Schiaparelli nejsou pouhým generátorem slavnostního dojmu nebo hezké siluety, nýbrž uměleckým dílem, jejž dourčuje tělo nositele, a které je tedy fluidní podobně jako realita, která protéká skrze kovové pozlacené prsty a připomíná tak hodiny coby metaforu času roztékající se na Dalího obrazu.