O odhalování vrstev, konceptu reality a otázce identity, dynamice zakrývání a odkrývání mi umělec svěřil otevřené a citlivé odpovědi, které dokreslují jeho díla plná rozporu.

Elsa Schiaparelli dokázala spojit dvě původně oddělené oblasti: haute couture a umění. Fascinace surrealismem tvořila hlavní estetickou linii módního domu. Stejně jako v malířství nebo literatuře se na poli haute couture otevřel fantastický svět postrádající hranice škatulkami omezeného racia.

Fashion Event Dotek, jednodenní event, který se letos dotkne nejen témat fashion & design. Přednášky, projekce, experimentální instalace, výstavy, večerní Performance a dražba modelů, jejíž výtěžek poputuje do organizace Mamma HELP. To vše, na jednom místě. V Olomouci, v neotřelých prostorách barokní budovy bývalého jezuitského konviktu z 16. století. Fashion Event Dotek a jeho sedmý ročník se uskuteční v sobotu 13. 4. 2019.

Ty boty jsou značkový. Pamatujete na tu větu? Moje máma ji vždycky říkala, když mi chtěla koupit nijaké neforemné obrovské šedivé sportovní boty, zatímco já jsem chtěla barevné kolotočové s mašličkou a flitry. Doufala, že prosazuje kvalitu a šetření peněz, a snad i zodpovědné nákupní chování, protože pak pár let žádné křusky kupovat nebudeme, ale ve skutečnosti to byla blamáž. Výraz značkový byl pro mě stejně vyprázdněný jako slizký.

Být výjimečný. Jedinečný. Zapamatovatelný. Nezaměnitelný. Jediný. Ambice opravdového designu. Módní značky na tohle dnes nehrají, protože potřebují zisk, a tedy co nejčastější nákupy. Jejich cílem je proto vytvářet trendy. Něco, co na konci sezóny vyhodíte do charitativního kontejneru a vzpomenete si, až se to za deset let vrátí do módy. Ale netrapte se, že jste ty zvony před lety vyhodili. Pokud jste si je koupili v módním řetězci, stejně by je dnes roztrhlo rukou malé dítě.

Vycházím z toho, že melancholie je pasivní postoj. Podzim. Čekání na zimu, na sníh (ten asi nepřijde), na vánoční koule v obchoďácích, na koledy (když je nemusíte zpívat), na Krakonoše a lyžníky (a jejich ústřední píseň), na dušičky, na světlo, které se vrátí až na jaře, na prémie (ty taky asi nepřijdou), na pár dní volna (ještě nepřišly, a už jsou skoro pryč), na vůni cukroví (letos bude drahé, nebo hnusné, protože máslo znamená chuť), na sezení s teplým čajem u okna (to stejně nikdy neuděláte, kdo to proboha dělá?).

Chodit na módní akce a přehlídky dává někdy zabrat. Společnost, která je navštěvuje, vám klade přímou otázku, jestli rozumíte současným trendům, jestli je umíte předvídat, následně nosit a jestli vám to všechno není už úplně jedno.

Vracím se do doby, kdy se glády nedaly koupit v Háemku. Nášivky jsme si na bundu museli přidělat sami. Koneckonců jsme si je museli i vyrobit. Když jsme chtěli mít něco onošeného, museli jsme to, ehm, onosit. Nebo koupit v sekáči. A ty sekáče, musím říct, to je umění do dneška.

Ošklivá sestřenice módy zvaná funkční oblečení se konečně dostala ke svým patnácti minutám slávy.

Když se potřebuji uklidnit, počítám do deseti. Když potřebuji usnout, počítám ovečky. Když se potřebuji dobře obléct, počítám do tří.

Jen si to představte. Máte za sebou nedělní snídani v posteli, líně jste se vystřídali ve sprše, pustili jste si pár nostalgických songů, a teď se procházíte po prosluněném městě. Nepotřebujete k dokonalému dni ani odjet do přírody, protože jste zamilovaní. On se na vás podívá, sebere veškerou odvahu, vykouzlí ten úsměv, kterému nikdy nemůžete odolat, a řekne: „Mám tě rád takovou, jaká nejsi.“

Dlouho se mi nechtělo všímat si, v jakém stavu je moje duše. Neposlouchala jsem intuici a nechala se tlačit do výběru. Přebírala jsem štendry plné nových kolekcí. Oblékala jsem tělo, objekt marketingových masáží. Duše zůstávala nahá.

V březnu proběhl Sustainable Fashion Day, tentokrát ve Vnitroblocku. Na akci se představily (nejen) módní značky, které nabízí etické produkty. A já o tom píšu hlavně proto, abyste věděli, že etický-udržitelný-bio-fair trade nemusí znamenat hnědý.

Módní bloger je u nás pejorativní výraz. Širší veřejnost považuje blogerky za holky, které nic neumí, a tak aspoň píšou o tom, jak vypadají. Nebo ani nepíšou. Jen se vyfotí, přidají k fotce popis, kde si co koupily, a příspěvek proženou všemi sociálními sítěmi.

Moje dětství byla džínová laclová sukně s barevnými kytičkami. Byla slavnostní. Znamenala, že dnes se bude dít něco speciálního. Jednoho rána jsem si ji oblékala s takovým nadšením, které ve mně už nikdy žádný kus oblečení nevyvolal. Ve školce bylo FOCENÍ. Budu ji mít na sobě na přední židličce. Šťastná, že budu nejhezčí holka na fotce (i přesto, že budu v sukni a bílých punčocháčích mít nevhodně roztažené nožičky), jsem se běžela před odchodem do školky vyčůrat.

Všechny hlučnější trendy jsou taková zkouška naší silné vůle. Chvíli se bez nich nemůžeme obejít, ale za pár měsíců si na ně sotva vzpomeneme. Pak si teprve uvědomíme, že jsou to jenom více či méně atraktivní zastávky na cestě, ať jedeme kamkoliv. Když budeme hodně přísní, tak jedinou jistotou, kterou ve světě (módy?) máme, jsou uniformy.

O ženách, které nechtějí mluvit před ostatními, něco vím. Mají pocit, že nemají komu co přednášet. Jejich práce hovoří za ně. Stydí se. Doufají, že každý, kdo se o ně zajímá, se přijde zeptat sám mezi čtyřma očima. Nechtějí se předvádět. Dlouze přemýšlí, než něco řeknou. Raději poslouchají.

Máme s Ježíškem dobré vztahy. Letos jsme s ním vybarterovali oboustranně výhodnou záležitost. My mu uděláme hezké PR, aby přestali pochybovači tvrdit, že chudák neexistuje, a on na oplátku nechá nejlepší dárky u nás na MINT: Prague Fashion Marketu v Pražské tržnici.