Sjón, vlastním jménem Sigurjón Birgir Sigurđsson, je v současnosti nejpřekládanější islandský spisovatel a básník. Patří k textařům zpěvačky Björk a za texty písní ve filmu Tanec v temnotách byl nominován na Oscara. Za novelu Skugga-Baldur (Syn stínu) získal prestižní Cenu Severské rady a za dílo Moonstone (Měsíční kámen) Islandskou Literární Cenu. Právě o románu, který se tematicky zaměřuje na LGBTQ+ komunitu na Islandu, a jehož dramatizace bude mít 2. září premiéru v pražském Studiu Hrdinů, jsme si s autorem povídali.

Tato inscenace je již druhou jevištní adaptací jednoho z vašich románů ve Studiu Hrdinů. Co pro vás převedení Vaší literatury do jiného média znamená? Jak se cítíte, když se text, který byl původně určený ke čtení, objeví na scéně?
Jevištní adaptace pro mě znamená především znovuobjevení toho, co jsem napsal. Zpravidla se spíš nestává, že by se autor ke svému textu vracel a znovu ho četl. Když je kniha hotová, tak je hotová, a já se k ní vracím pouze pokud z ní čtu při autorském čtení nebo když je potřeba v ní něco dohledat. Nikdy ji už nečtu celou. Když jste spisovatel, nikdy nedokážete knihu přečíst očima čtenáře. Adaptace je pro mě tedy opravdu vzácnou příležitostí stát se divákem příběhu, který jsem napsal. A toho si moc užívám. A proto také lidem, kteří tyto adaptace dělají, dopřávám naprostou svobodu. Nechci být součástí realizace, protože pokud si mám výsledný tvar užít, pak potřebuji, aby to bylo zcela nové umělecké dílo. To, co tento tým udělal se Skugga Baldur – směr, kterým se vydali – to bylo něco, co by mě nikdy nenapadlo a bylo to naprosto skvělé.

Román Měsíční kámen v sobě propojuje několik velkých a obrazově silných témat, spojených s koncem první světové války: epidemii španělské chřipky, výbuch sopky Katla, společenské odmítání homosexuality, ale také rozvoj kinematografie. Zdálo by se, že půjde o koláž, časová osa však příběhu dodává jasnou strukturu. Jak se na psaní takového textu připravujete?
Za mými romány je většinou opravu velmi dlouhé období výzkumu; často se zakládají na rešerších, které jsem si dělal, aniž bych vůbec pomyslel na to, že je jednou použiju pro román. Začne to vždy nějakým tématem, které mě zaujme. Začnu si o něm číst, začnu o něm sbírat různé materiály a nepřemýšlím o tom, že bude jakkoliv figurovat v mé další knize. S Měsíčním kamenem to bylo stejně tak: tehdy jsem se už dlouho zajímal o dějiny islandské kinematografie, historii islandské LGBTQ+ komunity, hodně načteno jsem měl i o pandemii španělské chřipky. Když jsem příběh začal psát, uvědomil jsem si, že potřebuji něco, co ho bude držet pohromadě, a napadlo mě, že pouhým následováním průběhu pandemie španělské chřipky do příběhu dostanu velmi jasnou časovou linku. To mi potom umožnilo pracovat s velmi fragmentovaným vyprávěním, protože tahle linka držela čtenáře v obraze.

Sjón (* 1962)
vlastním jménem Sigurjón Birgir Sigurðsson, se narodil v Reykjavíku a je současný islandský spisovatel. Těžiště jeho díla spočívá v románech, při jejichž tvorbě se často nechává inspirovat starými islandskými ságami. Kromě prózy se věnuje i poezii a dramatické tvorbě; je jedním z nejpřekládanějších islandských autorů a jeho díla byla přeložena do přibližně třiceti jazyků. Literárně debutoval ve svých patnácti letech sbírkou poezie Sýnir (1978). V téže době spoluzakládal reykjavické umělecké sdružení Medúsa, jež bylo inspirováno některými avantgardními uměleckými směry, zejména surrealismem a dadaismem, podle vlastních slov byl inspirován kromě jiného i českým poetismem a poezií Vítězslava Nezvala.



Takže když jste zmiňoval, že jste se začal zabývat dějinami kinematografie, tak to bylo skutečně čistě proto, že vás zajímala?
Ano, čistě proto. Už od dětství jsem velký filmový fanoušek; před Měsíčním kamenem jsem měl v úmyslu napsat úplně jiný román. A jedna jeho část mě zavedla k historii filmu na Islandu. Nebylo to kvůli Měsíčnímu kameni. A když jsem později vytvářel postavu Máni Steinna a snažil se vžít do toho, co by tak asi mohlo šestnáctiletého kluka v roce 1918 na Islandu zajímat, došlo mi, že to nepochybně musí být film. Film tou dobou přichází na Island, jsou tu dvě kina a on je fascinovaný filmem. Do života jsem mu potud vepsal už tolik negativního – byl sirotek, queer, dyslektik, neměl žádnou práci, prostituoval se… Dal jsem mu tolik věcí, které ho stavěly do negativní světla, které ho vytěsnily na okraj společnosti. Tak jsem přemýšlel, co jiného by ještě mohl dělat, co by mohl milovat, co by mu v tom malém městě připadalo skvělé a vzrušující a pak jsem si řekl: Kino! Určitě miluje chození do kina!

A jak jste po dokončení všech rešerší postupoval dál?
Většinou si vytvořím opravdu propracovanou strukturu ještě před tím, než začnu psát. V tomto konkrétním případě jsem se rozhodl založit ji jak na datech souvisejících s epidemií, tak na struktuře filmu Les vampires. Film se odehrává v deseti částech a tak jsem si řekl, že i kniha bude rozdělena na deset částí. Stejně tak jsem na začátku přistoupil ke všem ostatním strukturálním prvkům, včetně takových, jako je počet stránek. Je to způsob, jakým rád pracuji. Rád si vždy předem vymezím opravdu jasné hranice, než se vydám do toho světa. Moje představivost nezadržitelně plyne, všechno se vznáší a proudí, všude je tolik informací, tolik podivných a úžasných věcí a vážných a složitých věcí, které chci sdělit. A tohle je jediný způsob, jak je udržet na jednom místě.

Proč jste z filmů natočených v té době vybral právě sérii Les vampires režiséra Louise Feuillada?
Hledal jsem film s opravdu silnou ženskou hlavní postavou. A našel jsem jich hned několik, protože ta doba byla dobou silných filmových protagonistek. Byla to doba, ve které byly ženy v kinematografii opravdu velmi aktivní: nebyly pouze herečkami, ale i producentkami, velmi často filmy psaly a v mnoha případech je i režírovaly. Irma Vep z Les vampires naprosto seděla do mé představy: je to kriminální postava a je součástí zločineckého gangu. A Máni Steinn je na okraji společnosti. Došlo mi, že se tak velmi přirozeně může stát fanouškem postavy, která je antisociální, revoluční a svým způsobem i rebelská. Vzpomněl jsem si, že Musidora – herečka, která ji ztvárnila – byla velikou osobností surrealismu. Surrealisté milovali Musidoru a Les vampires. Milovali i Irmu Vep, protože to byla nebezpečná žena, která často měnila svou podobu. Oblékala se do kostýmů a zpochybňovala gender. Když byla oblečena do černé, stávala se stínem, do kterého si každý mohl promítat něco svého. Někdy se převlékla za muže. Dávala Máni Steinnovi odpovědí na spousty potřeb, které hluboko v něm existovaly. Proto se Les vampires stal ideálním filmem.

text: Linda Dušková

Sjón: Měsíční kámen
Studio Hrdinů (Dukelských hrdinů 47, Praha 7)
premiéra pá 2. 9. 20:00
nejbližší reprízy čt 20. 10., pá 21. 10.