V září 2008 byla ukončena stavba solární školy v indickém Himaláji ve vesničce Kargyak.  Nápad jednoho Čecha tak pomohl dětem naučit se číst a psát.

Vesnice Kargyak se nachází ve 4200 m. n. m., v jedné z nejvýše položených obydlených oblastí na světě vůbec. 150 obyvatel usiluje o zachování jejich vlastní buddhistické kultury, přestože je území Zanskaru víceméně součástí muslimského státu Jammu al Kašmír. Život tu není jednoduchý ani tak – v drsných klimatických podmínkách se na málo úrodné půdě daří pěstovat převážně ječmen a pšenici, v létě i nějakou tu zeleninu.

Ale – je tu velký počet slunečných dní, více jak 300 dní v roce. Přesto tu v zimě rtuť  klesá až na neuvěřitelných mínus čtyřicet stupňů a množství napadaného sněhu vesnici odřízne od okolního světa. Donedávna tu nebyla škola, a tak děti buď odcházely do internátů vzdálených několik dní cesty nebo se nikdy nenaučily číst a psát. Ale pak přišel nápad z hlavy Ing. Jana Tilingera, který problém s nedostatečnou gramotností jednou provždy vyřešil.

Jak a kdy se zrodila myšlenka na solární školu v horách?

Při svých cestách jsem si uvědomil, jak moc jsou na mě lidé v rozvojových zemích hodní – a čím chudší, tím přívětivější a pohostinnější. Proto jsem jim to chtěl nějak oplatit. Stále jsem přemýšlel jak. Rozdávat peníze mi přišlo nedůstojné. Řekl jsem si – humanitární pomoc, rozvojová pomoc, to bude dobrý nápad. Ale v jaké formě? Skrze různé výzkumy a při své práci v Nepálu, při stavbách „tsunami vesniček“ jsem si uvědomil, že jim sice můžeme dát prakticky jakékoli materiální hodnoty, ale není to dlouhodobé řešení. A tak jsem si řekl – postavíme školu, pomůžeme jim, aby se v budoucnu mohli vzdělávat sami. Nejlépe někde tam, kde škola není. Původně jsem stavař a tak jsem se snažil vymyslet i vhodné technické řešení, aby ve škole bylo pro děti zdravé prostředí, aby se mohla vytápět přírodními zdroji, v tomto případě sluníčkem. V té době jsem navíc končil školu, měl jsem tedy dostatek času to celé zpracovat. Nakonec z toho bylo i téma diplomové práce, kterou jsem v roce 2004 obhájil na ČVUT v Praze.

Když jsem poprvé viděl náčrty budovy, působily na mě dosti futuristicky. Ale místo spousty moderních technologií je tato stavba šetrná k životnímu prostředí a navíc naprosto energeticky nezávislá.

Popravdě se tento design už nějakou dobu opakuje. Je to vidět i ve filmu Architekt odpadu. Důležité je maximálně využívat slunečního záření a také tepelné akumulace užitých materiálů. Takže i když je v noci pod nulou, díky akumulaci se projeví tepelná setrvačnost toho objektu – není třeba topit, protože teplo je jakoby „nasáklé“, naakumulované do stěn budovy. To proto, aby děti nechodily do vymrzlé školy, aby měly komfort a vhodné podmínky pro učení.

Vesnice Kargyak je vlastně v geografické izolaci a absolutně bez infrastruktury. Jak jste dopravili stavební materiál a vše potřebné na místo stavby?

Kargyak leží v oblasti, které se říká horská ledová poušť. V létě tu jsou docela vysoké teploty a za čtyři dny chůze se dostanete do okresního města Padumu, kde začíná silnice. V zimě je situace ale úplně jiná. Jako cesta se používá zamrzlá řeka a to jen tehdy, když je dostatečně zamrzlá – teploty  musí být kolem mínus třiceti. Potom cesta do nejbližší civilizace, hlavního města Lehu, trvá i deset dní. Využili jsme samozřejmě příznivějšího počasí a materiál jsme přepravovali převážně na koňských a jačích karavanách. Celkem jsme vypravili asi 150 koní a jaků.

Jak dlouho stavba probíhala?

V roce 2006 jsme udělali dohodu s vesnicí. V roce 2007 začali výkopové práce a terénní úpravy (odkopali jsme cca 1600 kubíků zeminy) a v roce 2008 už stavěli – po dobu 5 měsíců. První rok nám pomáhali hlavně dobrovolníci z Čech a Evropy. Druhý rok jsme zaměstnali 40 Nepálců a dále pomáhalo asi 40 dobrovolníků z Čech a i jiných konců světa. Dá se říct, že celá stavba trvala dvě léta, asi 10 měsíců.

Projekt byl samozřejmě dosti finančně náročný. Jakou formou jsi to celé financoval?

Ano, hlavně musím poděkovat sponzorům. Finančně nás podpořili Jindra a Petr Sýkorovi, Jaroslav Sklenář, firmy Energy Consulting a řada dalších, dále pak materiálně formou oblečení česká firma Humi Outdoor, Canon, HG Sport, těch bylo také mnoho. Ale samozřejmě i menší dary jsou strašně důležité. Na stránkách našeho občanského sdružení Surya (www.suryaschool.org) najdete informace o všech sponzorech a také dalších způsobch, jak můžete ještě pomoci.Takže děkuji všem, kteří jakkoli přispěli!

Postavit školu v takto odlehlé oblasti a takové nadmořské výšce je hodně velké sousto pro jeden tým dobrovolníků. Jaké organizace vám tedy pomáhaly a pomáhají?

Bez  dobrovolníků, kteří se na projektu podíleli, bychom toho také mnoho neudělali. Bylo jich přes 100 z 35 zemí světa. Dále pak v současné době spolupracujeme se Slunečnicí Heleny Houdové, dostali jsme peníze od nadace Via a také od T-mobile.

Stavba byla úspěšně dokončena. Ale co provoz školy?

Máme tam celoročně dva tibetské učitele a dva Evropany, kteří přijíždějí učit v létě. S nimi vznikají náklady na letenky, pojištění, víza, atd. Kdyby někdo chtěl, stále hledáme učitele a lidi, kteří by s námi chtěli dlouhodobě spolupracovat. Dále si můžete koupit kalendář Surya na rok 2010, symbolickou cihlu nebo jednorázově finančně přispět.

Chystáte v budoucnu nějaký další projekt?

Určitě chystáme další projekty, ale ty jsou zatím v plenkách. A pokud by někdo měl dobrý nápad, nebráníme se spolupráci, předat know-how, pomoci s realizací, … A hlavně bych vás všechny chtěl pozvat 12. května na velký benefiční koncert v prostorách Betlémské kaple, který bude moderovat Jára Dušek.