Jdou ruku v ruce, jako dvě sestry. Fascinace harmonickou krásou a kouzlo jejího opaku. „Ta druhá je náš nevědomý stín,“ podotkl by možná Carl Gustav Jung. „Puzení k smrti,“ dodává Sigmund Freud vychutnávajíc svůj doutník.

Nejspíš všichni známe tu směsici odporu a fascinace, kdy nakukujeme pod líbivý obal skutečnosti, abychom spatřili říši temnoty a smrti. Malé děti se chodí dívat na rozkládajícího se mrtvého srnce v lese, odklápějí kameny, aby viděli změť červů, a do památníků kreslí vedle princezen upíry a zombie.

Každá polarita v sobě obsahuje zárodek svého protipólu, jako na grafickém zobrazení jin a jang. Už staří aztéčtí básníci(1) nahlédli, že kvetoucí zahrada v sobě ukrývá předzvěst hniloby a nad člověkem v plném rozpuku sil se kdesi šklebí lebka a její čelisti nehlučně šeptají „memento mori“. Ošklivost nás děsí. Ale zároveň připoutává k pozemskému bytí, vždyť všichni jsme zrozeni mezi krví a výkaly.

Z děsivého pocitu, kdy člověk nahlédne přes okraj své existence a poprvé stane tváří v tvář základním otázkám bytí, je pak už jen krůček ke snaze tento pocit vyjádřit, zprostředkovat. A kalkulovat s ním.

Někdy jde o prvoplánovou snahu šokovat. Stačí si vzpomenout na adolescentní výtvory mladých rozervanců. Kdo v post-pubertálním věku nemiloval umění nasáklé zmarem a dekadencí a ve své tvorbě se mu nesnažil přiblížit? Jenže lze toto programové opuštění estetického kánonu označit jednoduše za výstřelek, který odezní, když člověk zmoudří nebo se stane konvenčnějším?

Možná právě proto, že před odvrácenou stranou bytí zavíráme oči, nám musí občas někdo připomenout, že existuje. A že i tyto jevy stojí minimálně za naši pozornost. Nechceme je vidět, ale ony tu jsou – všechny ty znetvořené údy mrzáků, lunatické pohledy šílenců, sprostý smích feťačky, co se prodává na ulici. Nebo těla stářím zkroucená do oblouků. Ne že bychom to nevěděli, jen se na to snažíme zapomenout. Když nacisté pálili „zvrhlé umění“ expresionistů nebo soudruzi oslavovali úderníka plného sil – zatímco všichni postižení oficiálně přestali existovat, tak mimo jiné dokazovali, že nejzvrhlejší společnost je ta stoprocentně zdravá, zbavena jakéhokoliv negativního jevu. Stejně je to v umění, vždyť nejsou nejstrašidelnější právě ty impotentní výjevy nové a zářivé budoucnosti?

„Po Osvětimi už nelze psát básně,“ řekl filozof Theodor W. Adorno. I výtvarné pojetí lidské figury prodělalo po válce konečnou fázi destrukce. Člověk už není celistvý, zobrazení těla ztrácí soudržnost. Jestliže renesanční umělci konečně nahlédli do nitra těla při prvních tajných pitvách, umělec 20. století poznal, co se stane, když se člověk stane jen číslem a soukolím ve stroji boje za lepšího člověka.

Dnes se zdá, že už nelze šokovat ničím. Na vernisážích se sklenkou vína obcházíme exponáty, jejichž tvarosloví se rodí na pokraji šílenství. Autodestrukce patří k běžnému arsenálu performerů, fotografie perverzního sexu už neplní jen specializované magazíny, ale i stěny galerií. Piero Manzoni už v 60. letech vytvořil dílo nazvané „Umělcovo hovno“ a tělní výměšky se staly už dávno právoplatnou součástí kdejaké expozice.

Přesto kategorie přijatelného a nepřijatelného, krásy a hnusu jen tak nevymizí. Masírováni časopisy s vyretušovanými ksichtíky a vysoustruhovanými těly vykřikují internetoví diskutéři „To je hnus!“ nad fotkou ženy s pár kily navíc nebo osoby starší třiceti let. Pro jiné je zase estetičtější hezky naaranžovaná mrtvola než živé tělo se svými nedokonalostmi. Každý z nás měl už jistě tu čest vidět šílence na ulici, jak pobíhá a něco blábolí. Kde spočívá ten rozdíl, když přesně tu samou akci vidíme v rámci uměleckého happeningu? Kdo vlastně určuje, co je únosné a co už není? Co nese hluboký význam a co je jen výkřikem blázna?

PS: Vyzkoušet si své hranice toho, co je ještě snesitelné, můžete do 2. ledna 2011 v galerii Rudolfinum při prohlídce výstavy Decandence Now!

(1) Nezahynou mé květy, neskončí mé písně. Aztécká poezie. Přeložil Oldřich Kašpar