Proč je současné vizuální umění pořád tak nepochopitelné? Co stojí v jádru výsměchu, který stále od spousty lidí sklízí? Co chtějí lidé od umění? Člověk, který nechápe hodnotu současného umění pravděpodobně argumentuje jednoduchostí jeho provedení, absurditou a nedostatkem či úplnou absencí krásy či přitažlivosti. V tomto článku se zaměřím na umění vizuální, byť je tendence, kterou popíšu, přítomna v oblasti umění obecně.

Svěřit bance své peníze znamená schvalovat její aktivity. Velká část z nich spočívá v půjčování peněz a poskytování spřízněných bankovních produktů. Za asistence obchodních partnerů, například call center, často hodně nevybíravým, až agresivním způsobem. Chápeme širší okolnosti, nebo jako obvykle vidíme jen úzkou perspektivu vlastního minisvěta?

Zapomeňte na Respekty a televizní debaty. Nikdo nezvládá prskat kritiku nešvarů doby tak rázně, jako to činí rappeři. Rozhněvaní mladí muži generace zrychlených informačních výstupů a nástupů mají jednu ruku na tepu ulice, druhou sevřenou v pěst.

Zkracuji si cestu do obchodu přeběhnutím čtyřproudé silnice. Vyhnu se tím dlouhému treku k páchnoucímu podchodu a následné procházce skrz parkoviště u hypermarketu. Nedávno byl provoz tak hustý, že by silnici přebíhal jen sebevrah. Vydal jsem se pro rohlíky delší cestou, během níž se mi vybavila esej Deprese jako pandemie od Václava Cílka.

S romantikou se mi pojí povrchnost. Laciné fígle, jak si někoho získat, udělat dojem. Přízemnost a přetvářka. Je to svým způsobem obchod. Když se rozhodneme svého milého či milou něčím romantickým překvapit, často za to něco čekáme – lásku, sex, ocenění, uznání. Opravdová láska je nepodmíněná, založená na pochopení protějšku, nikoli na jeho zblbnutí či okouzlení.

Možná je to vaše ulice, možná jste to vy. Den co den na druhé straně žehlicího prkna chlácholení lacinými žánrovými obrázky z papundeklových kulis. Dialogy šustí papírem a stereotypně cyklí obsahovou nicotu v nekonečné série otupovací propagandy. Nepřepínejte!

Vernisáž je slavnostní otevření výstavy. Kdo není úplně mimo mísu (a nemusí to být nutně ta Duchampova), jistě mu tento termín není cizí. Cizincem se ale na vernisáži může stát snadno…

Tiše trpím. Na koncertě kapely kamarádů, na představení, ve kterém hraje spolužačka ze základní školy, a na výstavě obrazů bývalého kolegy. Jejich hudba mě nebaví, výkony herců nudí až k trapnosti a ze zoufalých patlanic je mi prostě nanic. A když je konečně po všem a potlesk dozněl, květiny a polibky jsou předány, je na čase vyjádřit své reakce, ideálně pochvalné. Jenže – co teď?

Český film měl po letech normalizace šanci vstoupit na cestu zodpovědnosti a pokory, místo toho se utrhl ze řetězu a zmateně se motal v soběstředném kruhu, obviňujíc všechny kolem ze svého nesourodého tance. Představme si situaci, že nemocný bude pokašlávat v tramvaji, chrchlat a plivat chuchvalce infekčního hnisu na všechny kolem, a přitom bude své spolucestující kýčovitě objímat a dojímat je nejsentimentálnějšími plytkými city. Jistě jej z tramvaje vyvedou. Mnoho českých filmařů však toto beztrestně provádí, a podílí se tak na duševním mrzačení tohoto národa.

Stále více odvětví našeho života se řídí heslem „rychle a výkonně“. Bohužel tu platí to samé jako u jídla z McDonaldu – sice rychle, ale nevýživně.

Jdou ruku v ruce, jako dvě sestry. Fascinace harmonickou krásou a kouzlo jejího opaku. „Ta druhá je náš nevědomý stín,“ podotkl by možná Carl Gustav Jung. „Puzení k smrti,“ dodává Sigmund Freud vychutnávajíc svůj doutník.

Naši zákonodárci zažijí 31. dubna skutečně kulturní zasedání. Kvůli plánovaným deratizačním pracím bude muset Parlament České republiky zasedat v provizorních prostorách a po důkladném hledání možných alternativ padla volba na budovu Národního divadla. „Bylo třeba najít komplex dostatečně velký a komfortní a zároveň takový, který se nachází v centru Prahy. Když jsme pak 15. března debatovali nad konečným řešením, [...]