Anděl

Podali mi starou židli,
na kolena sesuli se,
sevřeli mě lisem proseb;
musel jsem je plácnout křídly.

„Pohlédněte na mé ruce,“
řekl jsem těm starým volům,
zaschlá krev je vyděsila.
„A teď odveďte mě k stolu;
masem a sulcem počastujte hosta.“
Než jsem napočítal do sta
mladičká huriska přinášela tác…
a já cítil, že má mzda
bude dobrá.

Večer si přisedla vedle mne na židli,
musel jsem tiše vzdát
hold jejich obydlí!


Erben 2.0

Dospělo dítě a na gympl dáno…
plyšáci po něm zůstali.
A překáželi každičkého rána,
než sousedům je rozdali.

Ti ještě měli něco malých dítek…
a hodná žena pravila:
„Jen berte, nějak nám to oplatíte.“
A když se domů vrátila,

pohlédla muži dlouze do očí
a řekla mu, jak šťastná je,
že nemusí na stará kolena otročit
malým zpovykaným tyranům.

Jako by jejich vlastní děti –
bez ohledu na to, že rodila
už ve dvaceti pěti –
nedaly se bez odkladu do díla

a jako praví úderníci
zkrátily jim křídla, upravily rozpětí,
přičemž dlužno říci:
za přispění svých obětí!

Jako by léta nebloudili v kruhu
falešných řečí o lásce
k dětem, co malují černou duhu
a do srdcí kruté obrazce.


dosud nepublikované texty