Autorské právo je tu od toho, aby vytvořilo právní rámec pro vztah mezi autorem díla a jeho uživatelem. Jako předmět ochrany přitom podle platné teoretické konstrukce nefiguruje samotný fyzický objekt nebo informace, ale nehmotné autorské dílo jako předmět duševního vlastnictví bez ohledu na samotný hmotný substrát, skrze který k uživateli autor „promlouvá“ samotným obsahem autorského díla. Při doslovné aplikaci autorskoprávní ochrany podle takové konstrukce však nastává řada absurdních situací, na které musel zákonodárce reagovat mnohými výjimkami, mezi které tradičně patří také tzv. svoboda panoramatu, resp. „užití díla umístěného na veřejném prostranství“.