Někdy máš sílu jenom sedět. Říkej tomu meditace, institucionalizace, přítomnost, plachost nebo shovívavost, ale prostě jenom sedíš, čekáš, stydíš se a nevíš.

Dusím se pod pokrývkou z bio plastů pohřbená v úrodné půdě napuštěné pesticidy. Vcházím na tuto planetu v hávu z rostlinného mléka, živí mě prso matky, na kterou jsme zapomněli. Stříhám ze sebe kousky bavlněné hmoty jako návštěvníci ze šatů Yoko Ono a přemítám nad tím, jak jsem se tu ocitl*a. Volám, ale hlas se vrací zpátky do mých úst přes vodotěsnou membránu čtyřikrát zrecyklovaného papíru.

Svědomí je slovo, které zní samozřejmě, dokud ho nezačneme vysvětlovat. V běžné řeči jím označujeme vnitřní kompas, jenž nás upozorňuje na hranici mezi přijatelným a nepřijatelným. V kulturní tradici však svědomí nikdy nebylo pouze individuální záležitostí – vždy šlo také o vztah k době, k institucím, k jazyku veřejného prostoru a k tomu, jaké jednání je v daném okamžiku považováno za ospravedlnitelné.