„Lungo?“ „No, asi nic nového nevymyslím.“ „Ještě vám můžu nabídnout čaj, ale nemáme sypaný.“ „Čaj je dobrý, ale radši kafe.“ „Myslím, že bez mléka, že?“ „Myslím, že jo.“

Víno to go je nová kavárna na rušné křižovatce ulic Dlouhá a Tomáše Bati. Má font Papyrus (viz stejnojmenný skeč ze Saturday Night Live) a zrzavou servírku. „To nesvítí?“ ptám se jí na zhasnutý lustr nad stolem. „Nesvítí?“ „Možná ne, to je jedno.“ „Já to rozsvítím.“ „To je lepší, děkuju.“ „Ano.“ Je to lepší na psaní, ale ne na vnímání. Předtím jsem líp vnímal blizard za oknem, ve kterém jsem přišel s povídkami Nabokova z dvacátých let v podpaždí.

Dočetl jsem Mord od Jana Jandourka. Měl jsem ho na výšce. Na přelomu století psal knížky, teď píše do Fóra. Je to chytré, ale měl jsem problém to dočíst. Holka po něm těžce jede, on si jede svou detektivku a do ní hustí jen to, na co přišel. Divadlo, kostel, kamiony, trolejbusy, autobusy i auta se řítí skrz zrzku, chci říct centrum. Žádný obchvat. Déšť stříká v bezprostřední trajektorii, reflektuje se v reflektorech. Hraje italský pop.

Vyčerpat karmu
Když čteme, tak si na základě znaků, jež se verbalizují v naší hlavě, představujeme scénu. Když čteme, stavíme scénu, zatímco když sníme, sledujeme představení bez vlastního přičinění. Zpřístupnění snění umění je paradox zvíci světového míru. Básníci bývají největšími dogmatiky, když pletou do matiky občanskou výchovu. To mě tak napadlo. Mám trochu autorský blok. Nebo vyhoření.

Chce to zbavit se závazků, odevzdat nasmlouvané a přestat smlouvat, jen sledovat, jak se lidi nechávají modifikovat květnem, a číst Povídky o manželství a sexu od Michala Viewegha. Psát o sexu se moc nedá, ani Viewegh tomu moc nedá, ale do názvu to dá. Sex je konec psaní. To chceš, ne? Po orgasmu neřešíš, jsi bez emocí. Lidi různě reagují na déšť. Klopí hlavy, nasazují kapuce, přidávají do kroku, jen někteří ani nehnou brvou.

„Dva litry rulandského šedého,“ říká šedivý muž obřadně, jako by řešil mír na Ukrajině. „Dvě stě šest.“ Hned za ním vpadnou tři holky uťáplé jako jepťule. Dají si kapučíno, čokoládu a džus. „Můžu se zeptat, máte všechno?“ staví se za mnou zrzka. „Zatím jo, děkuju.“ Jepťule odcházejí a střídají je dvě ženy jak z Výměny manželek. Jedna jde na záchod, druhá se zrzce, která je totální vrba, vulgárně vykecává jako u kadeřnice. Je ze Vsetína a do Zlína jezdí na rovnátka a nehty, které se jí zakrucují dovnitř. „Já nevím, je to asi geneticky dané nebo co.“

Jiné kafe
Škoda, že nepiju, taky bych to rozbalil. Nic by z toho nebylo, ale aspoň bych se rozkecal. Skončilo by u kompromisu, ale lepší než nic. Lepší než nic je blbá filozofie, ale lepší… Válka je vůl, chlast je sociopat. Druhá Vsetíňačka se vrací ze záchodu a obě se eventuálně baví překvapivě tiše a kultivovaně. „Já nebudu za ním lozit,“ zvýší nehetnice na chvíli hlas. Vapuje, šíří pavůni. Jedna holka se jednou zrzky zeptala, jestli může vapovat, a ona řekla, že ne, že si to šéf nepřeje, ale teď neřeší.
Když někdo na zahrádce Jiného kafe zavrže židlí o dlažbu, udělá to zvuk, který působí duchovní muka, ale zdá se, že jenom mně. „Přisedni,“ říkám Kobzovi, když jde kolem. „Ty bydlíš v Hradišti?“ ptá se. „Ve Zlíně.“ „Proč?“ „Pěkná příroda.“ „A co děláš?“ „Píšu články.“ „Kam?“ „Sem,“ ukážu na noviny. Přiblíží k nim hlavu. „Dneska se udílí Cena literární kritiky.“ „Aha.“ „Čtu tvoje sloupky v Reflexu.“ „Fakt? Já teď musím na schůzku.“ „To věřím.“ „Pak bych přisedl, jestli tu ještě budeš.“ „OK.“