A co ji skutečně dělá institucí – fyzický prostor, forma organizace, nebo způsob, jakým strukturuje kulturní scénu? Úvodní článek série o institucionální kritice se zamýšlí nad tím, jak fungují kulturní instituce.

Slovo instituce evokuje obrazy honosných budov, bílých zdí a odborného slovníku. V každodenním jazyce znamená galerie, muzea, divadla či festivaly – místa, kde se kultura prezentuje i legitimizuje. Ale co přesně dělá z určitého místa, skupiny nebo praxe „instituci“?

V době, kdy roste zájem o nezávislé iniciativy a alternativní formy organizace, zároveň sílí i kritika zaběhnutých struktur a mocenských nerovností. Mnozí umělci a kulturní aktéři si kladou otázku, zda jsou současné instituce skutečně otevřené, reprezentativní a funkční, nebo zda se za neutrálním jazykem a „profesionálním“ provozem neskrývají vysoce exkluzivní mechanismy výběru a distribuce moci.

Co je instituce?
V nejjednodušším smyslu je instituce určitý ustálený rámec chování, který je společensky sdílený, relativně stabilní a nese s sebou určitou autoritu. Pierre Bourdieu chápal instituce jako místa, kde se legitimizuje symbolický kapitál, tedy uznání, prestiž a vliv. Instituce jsou tak nejen fyzické prostory, ale také struktury, které určují, co je „hodnotné“, co je „umění“, kdo je „umělec“.

Americký sociolog Paul DiMaggio popisuje institucionalizaci jako proces, při němž se určité praktiky a normy stávají samozřejmými – natolik, že je přestáváme reflektovat. V kultuře to může znamenat například to, že určité formáty výstav, způsob kurátorského psaní nebo kritéria financování začneme vnímat jako přirozená, „normální“.

Umělkyně a teoretička Andrea Fraserová pak zdůrazňuje, že kritika instituce je zároveň vždy kritikou nás samých, protože instituce netvoří jen budovy a pravidla, ale i naše chování, způsob vyjadřování, rozhodnutí. Když kritizujeme instituci, musíme se ptát, jak jsme její součástí – a jak ji dál reprodukujeme.

Instituce jako mocenský rámec
Instituce nejsou jen neutrální platformy, kde se „děje kultura“. Jsou to také místa, kde se rozhoduje o tom, kdo má hlas, co je hodno pozornosti, co dostane podporu, a co zůstane na okraji. Moc institucí spočívá nejen v jejich viditelné infrastruktuře – budovách, rozpočtech, pozicích –, ale i v méně viditelných procesech, jako jsou grantová schémata, výběrové komise, jazyk odborných zpráv nebo způsob, jakým se určuje „profesionální úroveň“.

To, co vypadá jako přirozené, je často výsledkem dlouhodobého nastavování pravidel. Například kurátorská praxe, která bývá prezentována jako čistě odborná činnost, bývá zároveň nástrojem moci – rozhodování o tom, které umění je prezentovatelné, čímž ovlivňuje i to, co je považováno za hodnotné, aktuální či „správné“. Stejně tak jazyk grantových výzev nebo hodnoticích komisí nastavuje, kdo se do systému vůbec může zapojit.

V tomto smyslu instituce nevytvářejí jen programy – vytvářejí také normy, kategorie a očekávání. A tato očekávání mohou být pro mnohé tvůrce i publikum omezující. Mnozí umělci se těmto rámcům vyhýbají; buď záměrně, nebo protože do nich nebyli vpuštěni.

Instituce v Praze – první pozorování
V pražském kontextu najdeme celou škálu kulturních institucí, v které každá z nich má své mechanismy, publikum i jazyk.

Při bližším pohledu si ale můžeme všimnout určité podobnosti: silného důrazu na „profesionalitu“, formální vizuální prezentaci, jazyk plný odborných termínů a poměrně úzkého spektra jmen, která se v programech opakují. Znamená to, že fungují v určitém poli očekávání, které může být těžké narušit.

Roste počet alternativních přístupů: krátkodobé iniciativy, kolektivy a dočasné výstavy často bez veřejné podpory. Tyto iniciativy bývají pružnější, inkluzivnější, ale zároveň čelí jinému typu nejistoty: nestabilitě, vyhoření, nedostatku zázemí.
Instituce nejsou samozřejmé. Jsou výsledkem historických rozhodnutí, kulturních bojů a mocenských vztahů. Mění se spolu se společností – a často reagují pomalu, setrvačně. Kriticky přemýšlet o institucích neznamená nutně je odmítat. Znamená to spíše klást otázky: K čemu instituce slouží? Komu dávají prostor, a komu ne? Jak se jejich pravidla formují a jaký jazyk používají? Instituce nejsou jen budovy, ale způsoby, jak si představujeme kulturu a její místo ve společnosti.