Je nový rok 2021, blíží se Večer tříkrálový, vyvrcholení vánočních a novoročních svátků. Vlastně samotné slovo svátek se odvíjí od slova svatý, святой, saint, sanctus. Světlo lásky a tiché radosti, porozumění, symbiózy, vnitřní svět soukromý i sakrální se proplétá s vnějším otevřeným světem, jenž má vlastní střed a dál a dál. Takový pocit může mít člověk, když je mezi zrcadly. Z této magie se pak odvíjí mnoho obyčejů a věšteckých praktik. Ale kde se nachází ten ošidný stupínek, odkud již není návratu?

Další a další odrazy, kam až oko dohlédne a ještě dál, za rákos, stromoví přecházející v les a mýtinu a ještě dál k rozsvíceným oknům osamělých stavení až k samotné vsi a dalším a dalším lesům a mostům, k městu, k zemi, ke křivolakým cestám i letící, hučící dálnici, k domovům a zpět k zrcadlům. Pokud se to má stát, tak raději na způsob Alenky v kraji divů za zrcadlem od Lewyho Carrola, kde se odkrývá úžasný svět: „… rozhlížela se kolem sebe a zjistila, že co je vidět z tamního pokoje, je obyčejné a nezajímavé, zato ostatek je docela jinačí. Tak hned obrázky na zdi krbu jako by ožily, a dokonce i hodiny na krbové římse (v zrcadle, jak víte, je z nich vidět jen zadní stranu) měly podobu stařečka, který se vedle ní usmíval…“ Tak začíná druhé dobrodružství Alenky, a jak se zdá, je předem časově vymezeno a ohraničeno obrazem hodin. Zde zrcadlo otevírá svět sakrální, niterný, fantazijní. To, co je ukryto v duši a představách a bude navždy zachováno.

Alenka zažívá dobrodružství, která se ve skutečnosti odehrávají v jejím nitru a jsou zcela reálná, navíc probíhají podle šachové partie. Zrcadlo odkrývá skutečnou duši rostlin i zvířat a jejich řeč je srozumitelná. Vše má svou duši a charakter. Alenka zde musí volit mezi dobrem a zlem, rozhodnout se, jakou cestou se bude ubírat a prochází mnohé zkoušky.
Zcela odlišný pohled se nabízí v Soudných sestrách Terryho Pratchetta. Spravedlivý trest pro chamtivou, zlou lady Felmetovou, který vykoná Bábi Zlopočasná pomoci hlavologie. Byl to opět pohled do pomyslného zrcadla, ale tentokrát jiného – do svědomí, pohled na skutky, kterých se dopustila. Je tu popsán střet pravdy a rovnováhy, a tím pádem i dobra, jelikož světlo je pravda, se zlem, sobeckostí, majetnictvím, až nakonec i vraždou. Bojují spolu dva protipóly pomocí svého vědomí. Je to ovšem souboj poněkud jiného ražení, souboj se sebou samým, rekapitulace svého života, pohled na to nejskrytější, nejtemnější v nás. Vévodkyně se zde ovšem nezlomí: „Vy užvanění idioti! (…) Jste tak slabí! Vy si vážně myslíte, že lidé ve většině případů jsou dobří, co? (…) Já nahlédla do svého nitra. Vím, co pohání lidi. Je to strach. Obyčejný hluboce zakořeněný strach. Není mezi vámi jediný, kdo by se mě nebál.“ Zasáhne až pragmatická Stařenka Oggová tím, že Vévodkyni praští kotlem do týla.

Další obraz zrcadla, a tentokrát doslova, se u Pratchetta vyskytuje v Čarodějkách na cestě, kde Bábi Zlopočasná svádí souboj se svou sestrou Lily, pravým jménem Líza, která prosazuje svou moc pomocí magie zrcadel. Jde o velmi vážný psychologický moment právě proto, že jsou to sestry, které jsou si ve skutečnosti velmi podobné, a pouto mezi nimi je velice silné. Bábi ze začátku sestru přemlouvá, aby se vrátila k normálnímu životu, ale Líza se jen opájí svou mocí, vykonstruovaným vlastním příběhům, pohádkám, ve kterých nutila žít veškeré obyvatelstvo. Jde tu o nařízený optimismus, pseudoradost, jímž jsou všichni podrobeni pod hrozbou přísného trestu v případě jakéhokoli výkyvu. Konec přichází s rozbitím jednoho ze zrcadel: „Líza Zlopočasná se obrátila, když zazněl řinkot rozbíjeného skla, který se ozval odněkud ze zrcadlového bludiště. Obočí se jí nakrčilo. Rozběhla se po dláždění a otevřela dveře do zrcadlového světa. (…) Zíraly na ni myriády jejích dalších já, jedno jako druhé, se spokojeným úsměvem. (…) Bábi Zlopočasná vystoupila z rámu. Lízin pohled mířil do prázdného temného prostoru za ramenem její pomstychtivé sestry. – Ty jsi rozbila mé zrcadlo! – Takže to je jediné, k čemu sloužilo? Řekla Bábi. Hrát si na královnu v nějakém malém, vlhkém městě? Sloužit příběhům? Co je to za podivnou moc? (…) Bortila se obraz za obrazem, pukaly jeden za druhým po celé té nekonečné křivce zrcadlového světa a prasklina se šířila rychleji než světlo…“. Tak začíná Lilyin konec a zároveň konec Lízy, která se nechala zlákat magickou mocí, jež dávají zrcadla.

Pratchett zde mimo jiné vychází ze starých zvyků, pověr a nabádání, která se tradují po staletí. Kdy se nesmí stát mezi dvěma zrcadly, kdy rozbité zrcadlo znamená sedm let neštěstí a kdy se zrcadla během obřadů a po smrti zavěšovala plátnem. To, že je nebezpečné stát mezi dvěma zrcadly, je asi takovým tušením, pudem sebezáchovy před ztrátou sebe samého v paralelním světě, kde je vše krásné a útulné, přesně takové, jaké jsme si kdysi přáli mít, ale ve skutečnosti jsme to nezažili. Takovou zkoušku podstupuje Bábi Zlopočasná v Dámach a pánech.
Ovšem neméně podstatnou myšlenkou je zde protest proti řízenému vnějšímu optimismu, tzv. na oko, proti americkému keep smiling a touze mít všechno jako v pohádce, ohýbání lidského osudu a přirozenosti. Občasný smutek a nostalgie, hluboké vhledy i zármutek jsou pro nás stejně důležitými jako radost. Dávit ze sebe optimismus a mít stále růžové líce srdečnosti pod hrozbou trestu nepřináší zadostiučinění.

Když mluvíme o zrcadlech, bereme většinou v potaz, že je to pouhý odraz. Vše živé je dílem Božím, vše má svou duši, zrcadlo je zachycení skutečnosti v síti přenosu. S obrazem duše se také setkáváme například v knize Obraz Doriana Graye Oscara Wilda. Zde pomyslné zrcadlo supluje obraz geniálního malíře Basila Hallwarda, který stárne místo pravého Doriana a odráží veškeré jeho hříchy, zatímco on sám zůstává beze změny stejně krásný jako dřív. Tady zaznamenáváme strach ze stárnutí a líbivosti. Snahu o uchování věčného ničím nepoznamenaného mládí. Další rovinou je pocit beztrestnosti v případě, kdy máme zaručeno, že se o naších skutcích nikdo nedozví a následné zjištění, že stejně je místo, kde naše konání zanechá svou pečeť.

Zrcadlo jako odraz duše, či naopak vstup do paralelního světa, který může vtáhnout nebo i zabít, se v literatuře vyskytuje hojně. V české literatuře ho využívá například i Evžen Boček ve svém Deníku kastelána, čímž navozuje přízračnost atmosféry i charakteristiku svého předchůdce. Zrcadla ho provázejí v celém deníku od počátku až do konce, kterému předchází kulminace a přechod od naděje až takřka k zhroucení: „ Zrovna jsem oznamoval, že nebudu trpět noční pánské návštěvy, když se ozval ten zvuk. Jako když praská sklo. Zmlkl jsem uprostřed věty a holky se na mě tázavě podívaly. Ozvalo se to znovu. Přímo nad námi. Zvedl jsem hlavu, holky taky, vzápětí začaly pištět a odskakovat od stolu. Na velkém stropním zrcadle se objevila prasklina, která postupovala, jakoby tam někdo neviditelný kreslil štětcem tenkou černou čáru. Pomalu jsem vstal ze židle a popošel mimo dosah zrcadla. Křupání se pořád zrychlovalo a prasklina běžela před mýma očima na druhý konec tabule. Cítil jsem, jak mi po zádech přebíhá mráz. Holky stály u dveří a ani nedutaly. Pak se objevilo několik prasklin najednou a nepříjemný zvuk zesílil. Trvalo to několik vteřin. Instinktivně jsem začal couvat, protože jsem čekal, že se každým okamžikem zrcadlo zřítí na zem. Ale zastavilo se to a bylo hrobové ticho…“ Boček zde vystupuje jako pragmatický muž, který není příliš nakloněn jiným dimenzím, avšak je právě duchovním světem neustále konfrontován. Okamžiky mezi nebem a zemí, které na zámku neustále zažívá, nepodléhají žádnému logickému vysvětlení. Všudypřítomná zrcadla – pozůstatek po předchozím kastelánovi Wilczkem, Bočka provázejí až do okamžiku katarze a touze po naprosté změně a odpoutání se tím, že na konci knihy je sundá a nahradí obrazy, čímž dochází k jakési očistě a nová etapa jeho života.

Zrcadlo je ryze lidský produkt. Vnímání sama sebe, snaha o zachycení skutečnosti nebo nadpřirozena, která může svést z cesty, která vábí svými pomyslnými rozhledy, ale přitom nabízí jen nekonečnou duplicitu. My sami ten obraz živíme, žije z nás, z naší energie. – Ten zvláštní magický svět odrazu a lomu. Děsivý a přitažlivý zároveň. Někdy mi připadá, že celý uplynulý rok se odehrával kdesi za zrcadlem, v paralelním světě, ve kterém je vše naruby. A tak do toho nového roku nám přeji, abychom vystoupili ze světa za zrcadlem a našli svůj střed v reálném světě, který je sám o sobě pozoruhodný a nádherný.