Má psychologie patent na tu správnou perspektivu? Ve snaze jít svou vlastní cestou se člověk může dostat na scestí. Vlastní cesty se pak musí vzdát. Dát se nějakou pevnější. Jít na to psychologicky. Nebo radši nelogicky?

A máme tady leden, měsíc s nejvyšším počtem zákazníků fitness center, přestávajících kuřáků a zároveň oblíbené období výživových poradců. Jazykové kurzy zaplaceny, zváženo, změřeno, sečteno, podtrženo. A pokud jste i vy dostali od Ježíška motivační knížku, jistě se již zabýváte svou budoucností utopenou ve štěstí a úspěchu.

Rok 2020 je zdárně za námi. Kdo by si na jeho počátku pomyslel, že to bude období, které se bude tak diametrálně odlišovat od všech ostatních let, kam až paměť sahá. Loňský rok byl specifický nejen pro každého jednotlivce, byl zkouškou globální civilizace, byl testem lidskosti, útočil na podstatu člověka i na jeho vztah k bližnímu. Uplynulých dvanáct měsíců bylo zkrátka křtem dosud nepředstavitelného.

Světlo lásky a tiché radosti, porozumění, symbiózy, vnitřní svět soukromý i sakrální se proplétá s vnějším otevřeným světem, jenž má vlastní střed a dál a dál. Takový pocit může mít člověk, když je mezi zrcadly. Z této magie se pak odvíjí mnoho obyčejů a věšteckých praktik. Ale kde se nachází ten ošidný stupínek, odkud již není návratu?

V začátku nového roku je nasnadě se ještě naposledy ohlédnout za tím právě minulým. Přestože jeho podoba není vůbec takovou, kterou by si kdokoli z nás v paměti rád uchoval, přinesl rok 2020 množství zkoušek a nečekaně šikmých ploch nejrůznějších vyústění a rozličných rozhledů.