A máme tady leden, měsíc s nejvyšším počtem zákazníků fitness center, přestávajících kuřáků a zároveň oblíbené období výživových poradců. Jazykové kurzy zaplaceny, zváženo, změřeno, sečteno, podtrženo. A pokud jste i vy dostali od Ježíška motivační knížku, jistě se již zabýváte svou budoucností utopenou ve štěstí a úspěchu.

Je otázkou, zda fenomén novoročních předsevzetí není, stejně jako bohaté Vánoce nebo Pandorou ověšený Valentýn, pouhý marketingový trik. Pokud vezmeme škrabku a budeme chtít oddělit nepoživatelné části tohoto lednového úkazu, nezbyde zhola nic, snad jen naše zakrvácené peněženky. Proč na prvního ledna? Jak na Nový rok, tak po celý rok. Toto odůvodnění se nezdá být příliš racionální, není to vlastně žádné pořádné vysvětlení, proč začít zrovna v tento čas. To, co je na tomto výroku pozoruhodné, je rituální povaha jeho významu. Rok jakožto ohraničený úsek, na jehož konci je třeba rozloučit se s tím, co jsme v něm prožili, opustit pozici starého. Naopak nový rok přijímáme jako nový úsek života. Máváme našim nezdarům ležíce u nohou nadcházejícímu roku plnému (teď už určitě) zdarů. Pocit očisty od nánosů prožitých zmarů střídá entuziasmus „z čistého listu, který se nám rozevírá v naší knize života“, jak můžeme číst v nejedné self-help příručce. Mnozí z nás jistě odmítají být přilepeni na předsevzetí s platností jednoho roku typu „v příštím roce zhubnu pět kilogramů“ nebo na slibech zavánějících maloměšťáckou přízemností jako „přestanu kouřit“ a záběr svých rozhledů rozšiřují. Poohlížejí se po něčem s větším přesahem, a to nejen několik lednových dní. Pracovat na sebedisciplíně, smysluplně trávit čas, vzdělávat se, vystudovat školu, budovat kariéru, založit byznys, být ve svém oboru úspěšný. Něco dokázat. Je nasnadě položit si otázku, proč člověk, na rozdíl od jiných tvorů, takové tendence má.

Smrt jako smysl života
Dovoluji si tvrdit, že důvodem veškerého našeho snažení je paradoxně smrt, respektive vědomí naší smrti. Memento mori je jakási úcta k vlastní konečnosti a pokora z ní plynoucí. Toto puzení k přesahu osobní materiality přiznává Jan Patočka už společnostem prvních civilizací, ve kterých se utváří společenská paměť a jejichž vznik jde ruku v ruce s opuštěním pouhé přítomnosti a rozhlédnutím se i do daleké budoucnosti. Touhu po svém zvěčnění bych nazvala lidským pudem. Výraz „pud“ tradičně budí konotace: zvířecí, živočišné. Představíme si pod tím něco, co neovlivníme, co jaksi vyplývá z naší podstaty a můžeme se s tím maximálně tak naučit pracovat. Podle mě však lze tento výraz použít i s přívlastkem „lidský“. Myslím, že člověk běžně nepřemýšlí nad překonáním své smrtelnosti prostřednictvím určitého chování nebo činu. Přesto nás stále pohání síla zlepšovat se, něčeho dosáhnout. Slavíme milníky svého života jako získání titulu nebo narození dítěte, napsání knihy, získání vysněné práce… Zkrátka je zde neustále přítomná touha po smyslu života, který může být dosažen jedině realiazací. Jde o podobné puzení jako k obstarání obživy nebo sexu, které se však na rozdíl od nich neomezuje na tělesnost.

Přesah a čin
Téma činu jako důsledku (pod)vědomí smrtelnosti se táhne dějinami filozofie jako režná nit. Názor některých existen­cialistů v této otázce má nihilistické zabarvení, podle nich je ohraničenost našeho života (a to ať v pohledu individuálním – zaniknu, tedy můj život nemá smysl –, nebo univerzálním – malost lidstva z perspektivy vesmíru), evidencí jeho nesmysluplnosti. Proč se tedy o něco snažit? Jediný smysl má revolta proti absurditě bytí. To vede k našemu výchozímu bodu, jímž je čin a od něhož se dostáváme k opačné pozici – k náboženskému uvažování. Vstupenkou do posmrtného života je ctnostné chování. Velmi tedy záleží na tom, jak si vedeme v pozemském světě, odměnou je nebeský ráj. Pro vysvětlení toho, o co mi jde, není však třeba obecných koncepcí, stačí nasměrovat náš pohled do historie. Existuje několik osobností, jež obdivujeme za jejich obětování se pro je přesahující věc a kteří svým chováním mění chod dějin, ať už se jedná o Jana Husa nebo Miladu Horákovou. Na jejich příkladech vidíme, že lidský pud k duchovní nesmrtelnosti mnohdy vítězí nad zvířecím pudem tělesné sebezáchovy.

Předat štafetu lidských hodnot
Puzení k nesmrtelnosti chápu jako něco, co nemůže být sobecké, naopak sobectví má kořeny právě v onom zvířecím pudu. Tento lidský pud ani netřeba omezovat na individuální slávu, které může zesnulý na základě svého činu dosáhnout. Spíše se jedná o smysl pro lidské hodnoty, a jednou z nich je právě transcendence. I proto považuji výraz „pud“ za vhodný, neboť je aplikovatelný na lidskou říši, tedy v tomto ohledu je univerzální. Člověk je jednak originálním jednotlivcem, jednak součástí kolosu, jímž je lidská společnost. Má v sobě zakódovanou potřebu předat štafetu lidských hodnot dál, prodloužit jejich trvání, udržet je při životě pro nedohlédnutelnou budoucnost. Tato potřeba je obtisknuta ve šlépějích vedoucích k cíli a je naplněna jeho dosažením. Pokud bychom disponovali opravdovou nesmrtelností (komplexní – jak tělesnou, tak duchovní), přání stát se alespoň nějak nesmrtelným by postrádalo smysl. Naopak v situaci našich chátrajících schránek se směřování k prodloužení naší nemateriální existence jeví jako pochopitelné. Premisa, že puzení k činu má na svědomí časová omezenost našeho bytí, se mi zdá tedy jako platná. Věřím, že poptávka po knihách typu „sedm kroků k úspěchu“ bude jen klesat, motivace v nich obsažená je totiž bohužel velmi povrchní. Jak jsme si ukázali, motivaci niternou, původní, má v sobě každý zdarma. Teď už jen překonat lenost a činit.