Rok 2020 je zdárně za námi. Kdo by si na jeho počátku pomyslel, že to bude období, které se bude tak diametrálně odlišovat od všech ostatních let, kam až paměť sahá. Loňský rok byl specifický nejen pro každého jednotlivce, byl zkouškou globální civilizace, byl testem lidskosti, útočil na podstatu člověka i na jeho vztah k bližnímu. Uplynulých dvanáct měsíců bylo zkrátka křtem dosud nepředstavitelného.

Bezprecedentní rozsah změn, na něž jsme se museli adaptovat, šíře omezení lidské svobody v osobní i ve společenské rovině, a z výše zmíněného plynoucí restrikce sociální mobility byly zároveň nutnou podmínkou k možnosti vytvoření scelujícího mýtu, ze kterého bychom se měli jako národ naučit těžit. Vlastně bychom toto geniální slovo, po kterém může následovat naprosto cokoliv, jak říkal Gombrowicz, neměli vztahovat na tento danajský dar, nýbrž pouze na národ, tedy zjednodušeně řečeno společnost mluvící stejným jazykem. Z chaosu se rodí nový řád, krize obnažuje vnitřní problémy a ty jsou potom ve světle nových skutečností snadněji řešitelné. Pro reformu jednotlivce i společnosti se zdá být nezbytné nechat se poučit od proběhnuvšího. Příležitostí je mnoho.

Spatřit ve zpětném zrcátku
Když se člověk rozhlíží, neměl by se dívat pouze nalevo a napravo. Měl by se především ohlédnout za sebe. Ve zpětném zrcátku nejen loňského roku lze spatřit předzvěsti zítřka, dní a let, které teprve přijdou. Nejsem si ovšem jist, zda to platí absolutně. Loni bych nejspíš nepredikoval, že se omezí pohyb lidí ve státě i mimo něj kvůli neviditelnému strašáku nepatrných rozměrů.
Pravdou zůstává, že v přemedializované době již málo co zažíváme bezprostředně. Na jaře nám sdělovací prostředky přinášely příběhy každého nešťastníka, který podlehl virové nákaze. Zdálo se, že jsme jej znali osobně. Množství informací se hrnulo ze všech stran jako lavina a člověk byl odkázán sám na sebe a na své kritické uvažování. Zachovat chladnou hlavu a rozum bylo pro mnohé denním chlebem.

Chodím psát na kopce
Abych se mohl rozhlédnout, vystupuji na horu, odkud je rozhled po kraji, který mne obklopuje a determinuje. Je třeba nalézt místo, odkud vidím za sebe, kolem sebe, pod sebe, nad sebe. Oči navrch hlavy, přelétám jimi krajinou a zpytuji vědomí a svědomí. Zavírám oči a zhlížím do vnitřního světa perspektivou zvláštní distance, vzdáleného a přesto přítomného přístupu k vlastnímu vědomí. Co bylo nemožné, je nyní představitelné, a co se jednou uhnízdí v mysli, je možné a proto dosažitelné. Chodím psát na kopce.
Ve věku digitálního rozmachu je všechno dosažitelné. Až je tato blízkost hrozivá, děsuplná blízkost možností, která nevyhnutelně vede k rozhodovací paralýze. Obstojí jen ti nejsilnější. A i ti se deformují. Vnitřně ale každý tuší, co chce, kam chce. Důležitým aspektem snažení však nebývá cíl, podstatnou je cesta a čím více je tato cesta nesnadná, plná zatáček a výmolů, tím víc představuje výzev, po jejichž překonání dochází ke katarzi, k uvědomění, že tento proces měl váhu, kterou lze pocítit. Vážíme si toho, co jsme dokázali, právě proto, že to bylo náročné, a protože jsme pro to museli něco vykonat, ledasco obětovat.

Tenkrát kdysi
Rozhlížím se. Už poněkolikáté. Proč bych to ale měl dělat? Jenom proto, abych získal nadhled? Ještě lépe dotaženou možnost náhledu? Chci se nadechnout, spatřit nové, jiné, zatím neznámé. Každý měsíc se toužím zastavit a zjistit, kde se právě nacházím. Již před lety jsem vyhlásil soukromou válku stereotypu. Než člověk začne studovat univerzitu, musí si jich ale pár prožít. Současně však buduje specifickou dovednost, vrší vědomosti, učí se s nimi zacházet. Staví svou věž, ze které se pak rozhlíží. Během studia na vysoké škole však tento více či méně pracně budovaný rozhled ztrácí.
V posledním ročníku střední školy, při přípravě na zkoušku dospělosti, mnoho vědomostí doslova vře uvnitř, jdou proti sobě, navzájem se vyvracejí. V mysli se mísí znalosti jazyků, biologie, matematiky, společenských věd a mnohých dalších oborů. Tenkrát jsme měli rozhled. Ne samozřejmě příliš široký, ale na jeho základě jsme se byli nuceni rozhodnout, kam povedou další kroky. Nebyl však vždy jen uvědomovaný, mnohem spíše měl povahu tušeného, přítomného a prohlubujícího se s každou další naučenou maturitní otázkou. Jenže to pak během čtyř měsíců před nástupem na vysokou vezme rychle za své. Nejpozději od října se z každého studenta stávají úzce specializovaní odborníci na obor, na který se tenkrát před půl rokem přihlásili. Rozhled je nenávratně pryč.
Domnívám se, že je třeba usilovat o rozhled i přes úzké vymezení toho, čemu jsme se, jak se zdá, rozhodli zasvětit svůj život. Jenže nikdy není pozdě. Ani na rozhled. Ani na změnu. Scházet se nejen s lidmi, ke kterým máme názorově blízko, ale právě naopak. Konfrontovat své zkušenosti, vášně a soukromé lásky s cizím a odlišným. Přeji všem do nového roku mnoho odvahy, protože bez ní se to nikdy neobešlo. Ruku v ruce s tím si přeji, abychom se nebáli překročit vlastní hranice a tím získali rozhled nejen pro sebe.