Někdy máš sílu jenom sedět. Říkej tomu meditace, institucionalizace, přítomnost, plachost nebo shovívavost, ale prostě jenom sedíš, čekáš, stydíš se a nevíš.

Něco se mění v souznění struktur. Celek přestává být čitelný. Nemáš vážných nadějí. Naděje se nedějí. Na nočním stolku drtíš krystaly emočního běsu. Nuance ustoupily novotám. Pro třísku v oku bližního nevidíš svůj trám. Ráno tě rozvášní. Póze bude učiněno zadost. Prompt tvé mysli je mýtus. Kniha života už byla napsána. Je krásná jako nirvána.

„Mně nevadí, že se v tom hrabeš, ale pak si to po sobě ukliď,“ říká v parku žena muži, který hledá v koši něco k snědku. Každý může pracovat, ale neurony, které nic nestimuluje, zakrní. Infrastruktura odměn rozhoduje o všem. Když si ji nevylouhuješ, šlapeš vodu. Opravdová svoboda není jít, ale zůstat.

Jde kluk ze starých časů. Nemá nohy, ale vůbec bys to do něj neřekl. Jde holka z nových časů, které už jsou vlastně taky staré. Vždycky mě v parku vídala dělat nic moc. Jednou utrousila, že jsem špion. Zrovna jsem šel do kina na Mission: Impossible. Takže 2018. Docela to šlo.

Dlouhá chvíle

Hodně lidí, kteří dřív bývali vidět, už nejsou. Pak je potkám a zjistím, že tu pořád jsou, akorát už nechodí na stage, protože se rozpadl jejich divadelní soubor. Slamuju na lavičce. Přede mnou pulzuje sobotní bigbeat putyky Pštros.

Přemýšlím, co je ta nejsvítivější hvězda na nebi. Nemusí to být hvězda, ale planeta. Merkur, Venuše, nebo Mars. Země asi ne, ledaže bychom vstupovali do černé díry, to se vidíš zezadu. Taky lítají družice. Svítí stejně jako ty hvězdy a planety. Všechno vypadá stejně, jen se to jinak rychle pohybuje. Všechno se pohybuje, i když to vypadá, že to stojí. To, co vypadá, že stojí, se ve skutečnosti pohybuje mnohem rychleji než to, co vzhledem k naší maličkosti sviští po smetišti.

V magistrátním časopise města Brna se zastupitelka čílí, že v parku neodborně prořezali keře, aby v nich nemohli spát bezdomovci. Na nádraží kvůli nim odstranili lavičky. Přitom keře zachytávají prach a lavičky potřebují důchodci. „Nemáte drobné na nealko nápoj?“ zeptá se mě kolemjdoucí. „Třicet pět korun,“ upřesní. „Nevyšla jsem s penězma.“

Že braní je komunikace

Sáhnu do náprsní kapsy. Zrovna mám. Museli byste slyšet to podání. Nejroztomilejší v dlouhém čase. Lidi jsou sněhové vločky odpařené ze světového vodstva. Neřeknou vám nic zajímavého, ale můžou ve vás vzbudit emoci. Můžou vám dát budíček. Někdy vás i rozesmějí.

Natáhne ruku. Její dlaň zdobí krvavý mozol. Chci tam drobné shodit, ale schramstne je i s mými prsty a hned zase jde. Přemýšlím, proč jsem neodpověděl, že nemám. Mohl jsem přece mít jenom kartu. Nechtělo se mi lhát. Mohl jsem říct, že mám, ale nedám, ale chtěl jsem dát. Ta roztomilost mě dostala. Ta odevzdanost nešla vykalkulovat.

Žebrání je komunikace. Když už někomu dáváš, dej mu to pořádně. Polovina je to, co dáváš, polovina, jak to dáváš. Zvlášť když to dáváš jí. Posledně jsem jí to položil na zábradlí. „Mohl byste mi to dát do ruky?“ protestovala dotčeně.