„Člověk-krám jest jistě nejtrapnější stránkou lidství. “ 1

Sny a památky z dětství. Předměty upomínající milovanou osobu, upomínky z cest. Jako bychom nevěřili vlastní paměti, pořizujeme si fotografie jako trofeje z cest a jako potvrzení faktu, že „toto se skutečně stalo“. Jaký je ale rozdíl mezi tím, co se „doopravdy“ stalo a tím, o čem jsme přesvědčeni, že se stalo? Pro naši mysl žádný.

Ukradená moc paměti
Památky jsou vlastně jen mnemotechnickými pomůckami, které nám pomáhají připomenout si daný moment. Často jim přisuzujeme moc daný okamžik vyvolat, což je ale schopnost naší paměti. Přesunutím této moci a svým pošetilým lpěním na věcech pak z upomínek vytváříme fetiše (chrematofilie). Ať už je to pramen vlasů milenky, fotografie dítěte nebo turistická známka, „poměr lidí k věcem bývá začasto velmi nejapný a projevuje se především tím, že značná část věcí, jimiž lidé přeplňují své příbytky anebo přímo i povrch zemský, je harampádím postrádajícím jakýkoliv raison d’être.“ 2

Důvodem existence je v případě fetiše funkce emotivní a estetická. První často předchází druhou – a tak se z uměleckého předmětu snadno stává uctívaný předmět, na jehož shlédnutí se stojí dlouhé fronty a platí vysoké vstupné. Bizarnost tohoto postupu dobře ilustruje surrealismus, který dovedl uctívání harampádí do jednoho z možných extrémů. Každé hnutí mysli, každý snový obraz se mohl stát uměleckým dílem. Ať už je to tvorba Toyen, Maxe Ernsta, Giorgia de Chirica nebo Salvadora Dalího – je možné zde hovořit o výronu nevědomého a emotivního do sféry racionálního vědomí, zahlcení vjemy až do totálního informačního šumu. „Není a nebylo snad nikdy žádného učení na světě, jež by tou měrou propagovalo pošetilý a přímo pathologický poměr k věcem, jako právě surrealismus, jehož hlasatelé upadali do extase, třeba když spatřili dům, do něhož vůbec nebylo možno vstoupit, ježto jeho podivínský stavitel jej neopatřil vchodem.“ 3

Kritika přebujelosti
Stejně jako se domácnosti měšťáků plnily upomínkovými předměty, čistě estetizujícími vycpaninami a dečkami, díla avantgardy a moderny se plnila symboly často srozumitelnými jen autorovi a jeho blízkým. Spolu s mechanizací výroby a velkovýrobou bylo možné uspokojit téměř každé přání každého člověka, a to za velmi krátkou dobu. Touhy, jeden z hlavních motorů lidského vývoje, přestaly plnit svou funkci a člověk zůstal osamělý ve světě předem splněných přání. Obklopen předměty symbolizujícími úspěch, stal se člověk kramářem. „Ovšem krámy nejsou jedinou stoupou lidské energie… považme jen, jak pustě lidé probíjejí většinu svého života. Co času ztrácejí třeba naivními společenskými hovory na přátelských i oficiálních návštěvách, chodíce lidem kondolovat, gratulovat, klábosíce „důvtipně“ v salonech, scházejíce se se svými příbuznými, „bavíce se“ o nejsměšnějších malichernostech se svými známými a přáteli, atd. Mnoho lidí dokonce jinak nežije a na takovéto lidi lze nahlížet jako na pouhé krámy… lidé sice obecně opovrhují nejvíce pobudy, tuláky…, avšak jistě ještě trapnějším člověkem jest naopak často obdivovaný a vážený společenský tajtrlík, lev five o’clocků a salonů, neboť ten jest krámem přesto, že náruč světa jest mu otevřena.“ 4

1–4 Bohuslav Brouk, Lidé a věci, Analogon 54 (2008)