Když se člověk narodí a vyroste v Čechách, má jasno. Příbuzné má rozházené mezi Pardubicemi a Kladnem, jmenuje se Jirka Novák a největší exotikou v jeho domě je květináč s orchidejí a neposedná čivava. Ví, co je zač, komu má fandit v hokeji a jak by měl našinec vypadat. Jeho názor na uprchlíky, přistěhovalce a menšiny nejčastěji začíná slovy „nejsem rasista, ale…“. Aby se dopracoval k toleranci, pochopení a soucitu, potřebuje určitou míru kultivovanosti, vzdělanosti, rozhledu a sebereflexe.
Jaderná katastrofa nebo mezinárodní totalitní nadvláda? Cestování na Mars nebo vyčerpání přírodních zdrojů? Krach ekonomiky nebo přelidnění planety? Vycházíme-li z jistých obecně známých faktů, s trochou představivosti si všechny vyjmenované scénáře budoucnosti dokážeme živě představit. Většinou ale raději uvažujeme „střízlivě“ a takovéto fantazírování necháváme sci-fi literatuře a filmu. Přestože tento žánr často inklinuje k pouhé zábavnosti a braku, ve své ideální podobě dokáže ukázkově vyhrotit tendence současnosti a položit závažné otázky, na které jako lidstvo i jako jedinci budeme dříve či později muset odpovědět. Právě proto jsem k zamýšlení se nad tím, jak může vypadat svět zítřka, povolala jednoho z těch bláznů a vizionářů, kteří se rádi inspirují skutečností, ale přitom se zvídavě ptají „Co kdyby…?“. S autorem sci-fi, fantasy a hororů, průkopníkem českého kyberpunku, Jiřím Walkerem Procházkou, jsme si povídali o budoucnosti, vizích a reflexi okolního světa.
Svět se mění velmi rychle a zítřek už klepe na dveře. Stávající systém se jeví jako neudržitelný a potýká se s obrovskými problémy. Dočkáme se změny k lepšímu, nebo horšímu? Můžeme ovlivnit, v jaké realitě se zítra probudíme?
Letos nevím o žádném avizovaném konci světa. Prosincové vydání Kulturní Pecky tak tématicky jeho potenciální příchod na poslední chvíli přesahuje – v našem zájmu je Svět zítřka.
Vegetariánství, odmítání drog a nezávazného sexu… Mně osobně se nejdříve vybavili asketičtí přírodomilci, kteří cítí, že je třeba nějak kritizovat společnost skrze jí nejmilejší prostředky… Ale je tu i skupina, která vzešla právě z vystřízlivění z alkoholického deliria punkových koncertů 80. let. Straight Edge – subkultura, hnutí a světonázor, nebo jen banda elitářských pozérů?
Být tady a teď je v posledních letech určitou životně filozofickou módou. Všichni o tom mluví, píšou, čtou. Spousta lidí více či méně aktivně o tento stav mysli usiluje nebo alespoň ví, že by měla. Avšak co se pod tím skrývá a jak pro samou soustředěnost na své prožitky neupadnout do plytkého hédonismu?
Staří lidé jsou ve velkých městech jedněmi z davu. Velkoměsto jim sice poskytuje komfort, kterého by ve městech menších bylo problematické dosáhnout či by nebyl možný vůbec (rozličné formy péče, donášky do domu atd.). Na druhou stranu je metropole velmi razantní a nesmlouvavá ve svých nárocích. Tempo je určeno a nikomu se nepřizpůsobuje.
Každý rok se na přelomu srpna a září v nevadské poušti shromáždí desetitisíce účastníků, aby daly vzniknout městu Black Rock City. V něm žijí jako komunita, umělecky tvoří, řídí se deseti principy, z nichž hlavní jsou sebevyjádření a soběstačnost. Místo opustí o týden později, aniž by po sobě zanechali jedinou stopu.
Doba je hektická. Dnes myslíme na včera a zítra. Ráno s myšlenkou na večer. Spěcháme, nemáme čas. Informací je tolik, že se v nich nemůžeme zorientovat. Reklama nám nutí neustálou potřebu něco měnit a zlepšovat. Nejistá budoucnost nás orientuje na přítomnost. Ta protéká mezi prsty.
Listopadové číslo Kulturní Pecky nese zenové téma „tady a teď“. Je o přítomném okamžiku.
Zadívá-li se člověk do historie architektury a na její jednotlivé stavební slohy, může pozorovat proměny, které odpovídaly charakteru dané doby a společnosti. Z architektonického tvarosloví, detailů a řádů, jakožto zjevných reprezentantů stylu, může zpětně vyčíst mnohé o inkriminovaném období. Je ale možné, aby stavby samy o sobě vypovídaly o své funkci? Francouzští architekti přelomu 18. a 19. století se o to, alespoň ve svých teoretických textech a návrzích, pokoušeli.
Asi nejhorší, co může potkat revolucionáře, je vítězství. Změna, za kterou bojoval, je zkrátka schválena a tuctový lid si počne šuškat, že Země je kulatá, úplně stejným tónem, kterým se ještě donedávna šířily zkazky o velikánské placce na hřbetě čtyř slonů. A prošedivělý buřič smutně bloumá parkem a špacírkou hrozí všem, co neumí slušně pozdravit.
„Revoluce?! Ale to je hrozné! To se střílí a zabíjí!“ – jsou mi tři roky, sedím mámě na klíně v tramvaji a ptám se, co to je za vlajky na domech. Když zadumaně prohodí „to je výročí revoluce“, začnu najednou vyšilovat. Spolucestující vrhají podezřívavé pohledy, mamka mě musí popadnout a na další zastávce raději vystoupit.
Symbolicky dochází k revoluci i u nás v redakci – v době, kdy časopis čtete, už nejsem šéfredaktorkou, ale externí hamburskou dopisovatelkou.
S pojmem nebo spíše činností, kterou označuje termín urban gardening, se v Čechách setkáváme už delší dobu. Jedná se o pěstování všemožné zeleně na různých, často nevyužitých místech, v různých, často jinak využívaných objektech. Salát, kterému určuje prostor k růstu stará pneumatika, nebo nákupní košík plný hlíny hostící bazalku. Takovou podobu mohou mít zahrádkářské počiny nadšených jednotlivců, v lepším případě komunit. Ty trochu větší se bohužel častokrát setkávají s problémy a ty malé jsou brzy vytrhány nebo uschnou.
Američtí vědci zjistili, že není zdraví prospěšné dlouhodobě se vystavovat působení velkoměsta. Člověk nedostatečně větraný totiž záhy tuchne, šedne, hranatí, prach se mu usazuje za ušima a revizor by ho nepřekvapil ani ve výtahu.
Krajinu prý vynalezli malíři-krajináři. Předtím to bylo jen prostředí, příroda, která člověka tak jako tak obklopovala a před jejíž nepřízní a nepředvídatelností se lidé začali chránit v domech a městech. Krajina se zrodila jako místo touhy romantiků a snílků, kterému začali dodávat obrysy malíři – obraz ráje sestoupil na zem a stal se tak dosažitelným.
Tím, že miluji pole, se netajím. Táhlé lány modelované podvečerním sluncem. Chvíle, kterou lze spatřit jen na okamžik, je tak pomíjivá.