Byl pozdní večer, první máj a potom jsem ji pical dvakrát vleže u kamen, po večeři vkleče a pak vstoje, večerní máj, byl lásky čas a ona měla jednu nohu na stolici, jednu na nůši, já ji fikal a do toho hrdliččin zval ku lásce hlas a ona křičela „Es tut weh. Jesuskotte“ a seděla mi nahou prdelí na klíně a o lásce šeptal tichý mech, svou lásku slavík růži pěl a já ji fikal na kanapé třikrát po sobě. Tvůj KHM. 1835.

Karel Hynek Mácha se pro Čechy stal symbolem, vyprázdněným kultem, metaforou lásky a přitom byl obyčejnou lidskou bytostí s lidskými pudy a city jako každý jiný. Díky jeho šifrovaným deníkům, zveřejněným v 70. letech 20. století, si můžeme o géniovi českého básnictví vytvořit ucelený obraz, který nám dá možnost vidět Máchu takového, jaký doopravdy byl. Je totiž jenom jedna strana mince, kterou si mnozí v souvislosti s KHM připouštíme. Pro většinu z nás je pražský rodák pouhým básníkem lásky, básníkem jara. Jeho Máj zná snad každý a oddanou lásku ke snoubence Lori netřeba připomínat. Jenže je tu i druhá strana, kterou odhalují právě jeho osobní zápisky z roku 1835. Podobně jako je v romantismu nejprve ideál a až poté přichází skutečnost, i Mácha v sobě vede neustálý boj těchto dvou protipólů, které se navzájem přou a vytlačují, ale zároveň paradoxně hledají rovnováhu. A přesně to je klíč, který nám odemyká Máchovo nitro. Vedle lásky, oddanosti a romantické vznešenosti zahrnuje v sobě Máchova osobnost současně i erotiku, žárlivost, a realistickou věcnost.
Skutečný obraz KHM v sobě skrývá rozpolceného básníka a člověka neustále oscilujícího mezi dvěma opačnými póly. A kdo byl někdy na Petříně, všiml si jistě, že Myslbek tvář básníkovu mírně naklonil, či snad odvrátil. Nebojme se popojít a podívat se na KHM i z jiného úhlu, na jeho odvrácenou tvář. Sice to nebude pouze ten velikán, nedotknutelný génius, pěvec Amorův, ale alespoň mu vrátíme lidský rozměr a zbavíme ho zdeformované mýtičnosti. Protože když to neuděláme, zůstane nám jen jedna polovina největšího českého básníka. A to by přece byla škoda.