Přišli jsme na vrátnici HAMU a Honza si půjčil klíče od učebny. Otázka od vrátného a následná Honzova odpověď mě trochu přenesly v čase. Jak vypadá současný skladatel klasické hudby? Kdo to je a proč se jím stal v dnešní instantní a přetechnizované době? Jan Ryant Dřízal vystudoval skladbu na Pražské konzervatoři. Dále pak Teorii a dějiny filmu a audiovizuální kultury na Masarykově univerzitě a nyní pokračuje ve studiu skladby na HAMU. Ve svých 25 letech už měl premiéru symfonického baletu Alenka v říši divů v Rudolfinu. Blýská se současné klasické hudbě na lepší časy?

Ovlivnilo tě hudebně tvé rodinné zázemí? Poslouchali rodiče klasickou hudbu?
Neposlouchali ji vůbec. Otec vlastnil několik gramofonových desek tehdejší populární hudby, aby na ně balil holky. Já jsem z nehudební rodiny, takže začátky byly dost těžké. Nikdo mi moc nepomohl a od nástupu na konzervatoř mě všichni dost zrazovali. Z babiččiny strany sice byli bratři varhaníci, ale to bylo spojené s vírou.

Zamýšlel ses nad tím, jak ses dostal k výběru této cesty?
Ta má opravdu úplně esenciální základ už v dětství. Čím dál tím více si uvědomuji, že dětství je klíčem k mému nazírání na svět, k mentalitě, povaze. Úplně ke všemu a zpětně se to snažím pochopit. Psal jsem básničky, maloval jsem, hrál jsem si písničky na piano. Byl jsem velice tvůrčí dítě – melancholické, se sklonem k mystice. Když jsem si pouštěl gramofonové desky s Mou vlastí, představoval jsem si u toho příběhy. Nakonec jsem si vybral hudbu, protože byla nejintenzivnější.

Již ses ztotožnil se svou identitou skladatele klasické hudby?
Své rozpoložení a osobní hledání jsem prožíval silně na konzervatoři, v době, kdy se člověk učil, začínal. Vlastně jsem měl docela zpoždění, protože jsem šel na konzervatoř až po gymnáziu a první tři roky jsem jen doháněl to, co ostatní uměli už třeba po základní škole. O to intenzivněji jsem studoval. Hodně jsem váhal, jestli na to vůbec mám. Je samozřejmě nutné nabrat velké množství teoretických znalostí i praktických zkušeností. Hudba je nehmatatelná, úplně abstraktní – je spousta způsobů, jak se vyjádřit, jak ji zaznamenat. A než člověk základy vybuduje, trvá to dlouho a může to být dost demotivující. Zdá se mi, že kdo ten tlak vydrží, nakonec vyhrává.

Když jsi tento obor šel studovat, zvažoval jsi všechny jeho aspekty?
Myslel jsem si, že jsem genius a že přijdu s něčím naprosto novým. A pak jsem se začal učit naprosto elementární věci, protože moje povědomí o hudbě bylo naprosto neškolené. Na konzervatoři to bylo docela tvrdé – bylo mi osmnáct, tři roky jsem hrál na klavír a najednou jsem měl číst partitury z listu. Musel jsem tedy hodně pracovat, abych se dostal na určitou úroveň a vyrovnal se zkušenějším spolužákům.

Když jsi ve svých začátcích složil skladbu a poté přišla tvrdá kritika – jak ses k tomu postavil?
V raném období to velmi bolelo, protože člověk neměl žádné sebevědomí opřené o zkušenosti a plody své práce. Pouze minimální odezvu od laického okolí. Ale postupem času se to díky zkušenostem a reflexi měnilo. Pro nafouklé ego a uraženou ješitnost přestávalo být místo. Časem, když si člověk začal trochu věřit, začalo být náročnější eliminovat určité projevy nepřejícnosti nebo závisti od konstruktivní kritiky. Jakmile se mladý umělec něco naučí a jde do praxe, tak se samozřejmě stává konkurencí pro ostatní kolegy. Je to velká hra se sebevědomím. Neznám nikoho, kdo by byl zcela suverénní. Skladatel jde s kůží na trh. Skrze interprety se snaží předat své myšlenky, pocity. Může se setkat s nepochopením, ale musí se naučit si své výtvory obhájit. Ale věřím, že když bude upřímný sám k sobě a odvede precizní práci, nemusí si z negativních kritik nic dělat.

Jaké zkušenosti jsou pro tebe nejdůležitější ve tvém hudebním vývoji?
Určitě praktické zkušenosti, když můžu slyšet interpretaci své skladby. Kritiky kompetentních lidí, kteří jsou odborníky a upřímně radí.

Podstatná zpětná vazba by měla pocházet od recenzentů. Jak jsi s jejich podněty spokojen?
Recenzenti bohužel častokrát suše a nedokonale analyzují skladbu na základě poslechu. Málokdy napíšou o tom, jak na ně dílo působilo, což je právě to, co považuji za zajímavé. Neumím si představit, že posluchače zajímá, že skladba měla tři věty. Důležité je, jak dílo na člověka působilo a když recenzent ještě dokáže odůvodnit proč, tak to je cenná zpětná vazba kritiky.

Bereš při psaní ohledy na možnosti realizace a píšeš raději pro menší tělesa, kdy je pravděpodobnost realizace z hlediska finančních prostředků větší?
Abych řekl pravdu, nikdy jsem se touto praktickou stránkou neřídil. Spíš jsem si vše komplikoval – třeba jsem přidával různé exotické nástroje. Dramaturg si ale samozřejmě spíš vybere skladbu, která se z hlediska investic realizuje lépe. Málokdo chce investovat do současného umění – je to sázka do loterie, co se týče návratnosti financí.

Jaký je rozdíl mezi současnou klasickou hudbou, která se teď skládá, a klasickou hudbou, kterou posloucháme v koncertních sálech, ale je stará třeba sto let?
Myslím, že se úplně převrátila naruby. Proměnily se hodnoty. Po postmoderním guláši už není možné vystihnout situaci pár slovy. V umění dnes neexistují hranice, je možné v podstatě cokoli, jen ne cesta zpět. Nastal doslova chaos a myslím, že bude trvat delší dobu, než se uvažování o dnešní epoše usadí a vyselektuje. Při tom procesu i spousta dobrých a nadějných věcí prostě zapadne, ale to je z hlediska historie přirozené.

Říkáš, že je možné takřka vše – co se změnilo třeba v nástrojovém obsazení hudebních těles?
Například elektronika si intenzivně razí cestu na koncertní pódia. Je to jeden z hlavních výrazových prostředků naší doby. Experimenty s bizarními kombinacemi nástrojů byly běžné už ve dvacátém století v artificiální hudbě. Ale mám pocit, že dnes už se to trochu usazuje – najít v symfonickém orchestru baskytaru nebo synťák je naprosto běžné. Proměnily se úplně všechny parametry od instrumentace po harmonii nebo po melodické vedení hlasů. Dnešku vládne silná individualita.

Pořád je soudobá hudba libozvučná, když používá jiné principy?
To je otázka. Pojem konsonance nebo disonance – libozvuku a nelibozvuku – se dnes mění. Spoustu věcí, jako třeba kombinace různých septakordů, které by byly v „klasické“ éře nemyslitelné, dnes běžně využívá třeba populární hudba, ambient, noise. Čili otázka libozvučnosti je v neustálém procesu.

Skládáš pro současné posluchače?
Samozřejmě vidím smysl v tom, skládat muziku pro dnešní publikum. Nehraji si na proroka, abych skládal pro posluchače za sto padesát let. Ani se nepovažuju za zastydlého tradicionalistu, který chce melancholicky vzpomínat na staré doby. Současný člověk má k dnešní hudbě přeci nejužší vztah, ale často o něm jenom neví. Myslím, že soudobá klasická artificiální hudba má dnes stejné místo na slunci jako každé jiné umění. Vzhledem k současné situaci by ho měla mít mnohem významnější a mediálně výraznější. Důležité je se zajímat o to, co se děje právě teď. Skladatelé by se měli naučit sami nebo skrze manažery prezentovat svou hudbu. Někteří jen čekají, až za nimi někdo přijde a dá jim zakázku, což je směšné. Existuje spousta soutěží i stáží, kde se mladý skladatel může prezentovat. Možnosti jsou dnes obrovské.

Jaký máš postoj k jazzu?
K jazzu jsem nikdy neměl hluboký vztah. Jen na střední škole jsem se chtěl trochu vzdělat, tak jsem si vyhledal známá jména. Trochu mě inspiroval, ale nemyslím si, že této hudbě rozumím. Je docela příjemné jazz poslouchat, ale pro mne je to jiný jazyk. Struktura skladby, harmonie se dá pochopit, ale nerozumím, v čem je pravá podstata jazzu. Vyrůstal jsem na klasice, pak na popu, rocku a na podobných žánrech. Každý z nich mluví svým vlastním kódem, ale je na každém posluchači, zda ho dokáže dešifrovat. Může se to naučit časem, zkušenostmi, ale já k jazzu zkrátka nemám klíč.

Takže klasická hudba je ti podobně blízká jako rock a pop a jazz už je naprosto vzdálen?
Když si to představíš jako osu, tak jazz vnímám jako přestupní můstek mezi klasickou hudbou artificiální a tou zábavní – popem, rockem a podobně. Nerad bych to jakkoliv zjednodušoval, ale zdá se mi, že jazz má z každého něco. Slouží jak k uvolnění, navození atmosféry v baru, ale zároveň nese artificiální prvky. Stěžejní je zde improvizace, prvek nepředvídatelnosti.

Zajímavý aspekt jazzu je právě improvizace, která je pro něj dost identifikující. U klasické hudby je struktura pevně daná, je poskládána určitým způsobem a improvizace tam nemá moc prostor.
To je zajímavá otázka, protože u jazzu je to jakýsi spontánní projev, vyjádření vlastních pocitů, osobnosti. V klasice je to zpravidla pevně zaznamenané v notách – definitivně sevřené. Vybroušený, předem promyšlený tvar.

Klasika je tedy „tehdy a tam“ a ne „teď a tady“, není tam ta uvolněná spontaneita.
Přesně tak, skladatel nad kompozicí přemýšlí, vybrušuje ji a teprve, když je spokojen, dílo uvede na koncertu. Defacto „klasika“ stojí na tom, že je v pevně notovaná a její forma se většinou nemění. Co se mění, je interpretace. I když s improvizací se samozřejmě také pracovalo. Ve dvacátém století vznikla technika zvaná aleatorika – kompoziční práce, která dává hráčům určitý omezený prostor pro improvizaci. Určí se třeba tři, čtyři tóny a zadání zní: „hrajte je v neurčitých kombinacích, co nejrychleji dokážete“. A tímto způsobem se dají vytvářet velice expresivní plochy. O čisté improvizaci se zde ale mluvit nedá, ta nastává až při tzv. „velké aleatorice“, kdy jsou veškeré hudební parametry svěřeny invenci a vkusu interpreta.

Dokážeš si představit, že by se něco podobného používalo i v klasické hudbě? Nebyl by to určitý progres, že by hudba, která je nejdříve napsaná a až potom hraná a slyšená, taky vznikala v současný okamžik?
To se samozřejmě dělo. Třeba americký skladatel John Cage polemizoval s tradicí. Ale šlo mu spíš o konceptuální uchopení hudby. Pořádal různé happeningy nebo pracoval s náhodou a narušoval tak naše vnímání mistrovských děl, které známe z učebnic. Třeba v Čechách žili skladatelé Pavel Blatný a Alexej Fried, kteří razili teorii tzv. „třetího proudu“, což byla fůze jazzové muziky a klasické hudby. Je to určitá snaha o prolnutí těchto dvou sfér. Ale přesto si myslím, že na obou žánrech je nejzajímavější právě to jejich esenciální – tedy klasika se svými zákonitostmi a jazz ve svém vlastním světě. Když se žánry začnou propojovat, může to být zajímavé ozvláštnění, ale nevěřím, že by mohl vzniknout nějaký svébytný a silný hudební proud. Je to spíše prostor pro práci s polystylovostí.

Může v dnešní době umělec pracovat naprosto intuitivně a složit hodnotnou skladbu?
To je těžká otázka. Myslím si, že většina komerční produkce vzniká naprosto intuitivně. Většinou ji dnes dělají producenti, kteří znají pár akordů na kytaru a zkouší jejich kombinace tak dlouho, až jsou spokojeni. Úžasná je třeba knížka KLF Manuál – jak napsat hit. Je to prokouknutí mašinérie popu. Ale třeba geniální intuici měli Beatles. Možná ani neuměli noty. Jsem přesvědčený, že kdyby Lennon studoval vážnou kompozici, stal by se z něho slavný operní autor. Nerad bych hierarchizoval mezi nízkým a vysokým uměním – v každém žánru se dá vytěžit maximum, nebo je to brak. Snažím se žánry respektovat. Dnes už jsou dostatečně ustálené a definované svými fanoušky. Neštěstí dnešní doby ovšem je, že trh s uměním ovládá komerce. Hlavní slovo mají producenti a nekompetentní šarlatáni, jejichž prioritou je, aby finanční vklad byl především návratný.

Jakou míru intuice vnímáš v současné klasické hudbě?
Myslím, že intuice se člověk nemůže zbavit. Je to naopak část talentu. Když budu mluvit o skladatelích, tak bez kompozičního čichu, oné intuice, nenapíší ani čárku. Můžu se skvěle naučit kopírovat Bacha, ale je otázkou, k čemu je to dnes dobré. Intuice jde vždy ruku v ruce s raciem – jsou to dvě neoddělitelné substance. Na jedné straně může docházet k citovým výlevům, nejčastěji zastoupeným v popové hudbě, kde vyumělkované city přetékají opulentností. Na straně druhé může přílišná racionalita ústit v extrémní laboratorní výtvor bez přidané osobní hodnoty. To jsou ale dva extrémy. Pro mne je stále nejvyšší hodnota ta vynalézavost a upřímnost. Pakliže je skladba jakkoliv vykalkulovaná, je mrtvá a posluchač to pozná.

Kde k tobě nejčastěji přichází nápady?
Je pravda, že ve sprše. Ještě na toaletě, tam snad vždy. Ve sprše si člověk často prozpěvuje. Jednou jsem si pouštěl nějakou svou skladbu, v průběhu jsem si odskočil na toaletu a za těmi dveřmi se zvuk změnil. To mě inspirovalo k tomu, abych celou skladbu přeinstrumentoval.

Nedávno jsi měl premiéru své takřka osmileté práce – symfonického baletu Alenka v říši divů. Co tě inspirovalo k výběru tohoto motivu?
Je to už velmi dávná historie. S kamarádem kunsthistorikem jsme po maturitě sedávali po čajovnách, kouřili vodní dýmky a filosofovali o postmoderním umění. Při tom jsme rozjímali o Lewisu Carrollovi a jeho Alence v říši divů. Fascinovalo mě, že text je tak obrovsky mnohoznačný a obsahuje množství významových rovin. Jedna z nich je zcela určitě surrealistická. Tu zpodobnil Jan Švankmajer ve svém filmu Něco z Alenky. Já jsem Alenku chápal jako alegorii hledání a poznání. Její příběh je pro mne cesta od určité nevinnosti až k poznání. V tom jsem viděl analogii s mou cestou během dospívání. Na konzervatoř jsem přišel jako tabula rasa. A pak jsem absolvoval s touto skladbou, čímž jsem si splnil sen. Za to děkuji profesorům Kvěchovi a Gemrotovi, kteří do mne vložili svou důvěru. Není obvyklé, aby student konzervatoře absolvoval koncertem ve Dvořákově síni se symfonickým orchestrem. Je to velmi finančně náročná záležitost.

Jakým způsobem jsi pracoval na tak obsáhlé skladbě?
Sledoval jsem příběh a snažil jsem se ho vyjádřit svým způsobem. Stále jsem měl na mysli vizuální představu celého baletu. Vlastně podstata mých kompozičních snah tkví ve zhudebňování obrazových představ. Jedná se o určitý druh synestezie, kdy se hudba a obraz propojí. Jen práce na partituře trvala třináct měsíců. V podstatě jsem už věděl, jakou hudbu napíšu, a pouze jsem ji poté zapisoval a vybrušoval. Měl jsem připravená témata. To Alenčino hlavní mě napadlo cestou z domova do bazénu v Podolí. Abych ho nezapomněl, tak jsem si ho pro jistotu nějakou křídou vyškrabal do betonu, abych si ho následně mohl přečíst, až půjdu zpátky. Ale stejně jsem si ho pamatoval. Tehdy jsem ještě nevěděl, že to bude téma Alenky. Dosadil jsem ho zpětně. Partitura vlastně vstřebává všechny mé tehdejší teoretické poznatky a vyznává otevřeně čest mým hudebním láskám, které jsem během studia na konzervatoři poznal. Práce na ní byla úžasným dobrodružstvím, plným nepředvídaných zápletek a fantazie. Vše ale nešlo lehce. Když jsem měl asi prvních dvacet minut muziky hotových, odešel počítač a data se neuložila. Přišel jsem asi o 150 taktů. Ty jsem pak musel znovu skládat po paměti. Dále jsem partituru několikrát přeinstrumentoval, udělal korekce dynamik a frázování. Bylo to nepředstavitelně náročné, ale také to byla obrovská výzva.

V jakém kontextu lze soudobou artificiální tvorbu slyšet?
Často bývá zastoupena v moderních tanečních představeních. Ale pořád se jedná spíše o tu scénickou odnož. Opravdová soudobá skladba se občas vyskytne na Pražském jaru, a zejména specializovaných festivalech. Také ji prezentuje orchestr BERG nebo Prague Modern Young. Ke slyšení jsou též kompozice studentů skladby na HAMU a vstupné bývá volné.

Co vidíš jako největší problém u současné klasické hudby?
Rozhodně nedostatečnou podporu klasické hudby médii. Tisk si nevšímá práce a úspěchů dnešních skladatelů. V tom vidím obrovskou nezodpovědnost a ignoranci. Stát finančně podporuje českou kulturu minimálně. Říkám si, co jiného by mělo Českou republiku reprezentovat více, než kultura?

Buřty a pivo.