Jaderná katastrofa nebo mezinárodní totalitní nadvláda? Cestování na Mars nebo vyčerpání přírodních zdrojů? Krach ekonomiky nebo přelidnění planety? Vycházíme-li z jistých obecně známých faktů, s trochou představivosti si všechny vyjmenované scénáře budoucnosti dokážeme živě představit. Většinou ale raději uvažujeme „střízlivě“ a takovéto fantazírování necháváme sci-fi literatuře a filmu. Přestože tento žánr často inklinuje k pouhé zábavnosti a braku, ve své ideální podobě dokáže ukázkově vyhrotit tendence současnosti a položit závažné otázky, na které jako lidstvo i jako jedinci budeme dříve či později muset odpovědět. Právě proto jsem k zamýšlení se nad tím, jak může vypadat svět zítřka, povolala jednoho z těch bláznů a vizionářů, kteří se rádi inspirují skutečností, ale přitom se zvídavě ptají „Co kdyby…?“. S autorem sci-fi, fantasy a hororů, průkopníkem českého kyberpunku, Jiřím Walkerem Procházkou, jsme si povídali o budoucnosti, vizích a reflexi okolního světa.

JWP rád působí jako expresivní výtržník a nevázaný buřič, nicméně za roztříštěnými řádky jeho textu se skrývají hodiny a hodiny rozvážné skrupulózní práce a za vyhrknutými militantními názory – citlivá a pozorná vnímavost.

Jak ses dostal ke psaní?
Nepatřím k zázračným dětem, které měly v osmi letech napsaný román o drakovi a ve dvanácti již trilogii o trpaslících. Psát jsem začal až v pětadvaceti letech. To jsem pracoval jako pomocný dělník v tiskárnách a měl dvanáctihodinové noční směny. Při nich, u tunových rolí papíru jsem prostě začal psát. Tužkou na papíře. Nemám k psaní žádné potřebné vzdělání ani žádné kurzy tvůrčího psaní.

Už ty první věci byly sci-fi? Proč zrovna sci-fi?
Dva důvody: první texty jsem psal za totality, v polovině osmdesátých let. Do sci-fi se dala umístit spousta jinotajů. A za druhé patřím do skupiny potrhlých lidí, jež od mala fascinuje fantazie, budoucnost, technologie. Jak řekl můj guru, Ondřej Neff, buďto to sci-fi v sobě máte, nebo nemáte. Nemůžete se ke sci-fi dostat ve dvaceti letech, to nejde naimplantovat. Musíte se k němu pročíst od dětství.

Co tě na sci-fi láká více – možnost si vytvořit alternativní svět, anebo spíše alegoricky ztvárnit totalitní režim?
Oboje. A navíc se to výborně doplňuje. Alternativní světy si vytvářím proto, abych v nich ukázal absurditu – či lépe Absurdistán – na plné pecky. Kupodivu ale dodnes když píšu další věci, zejména kyberpunk, tak i v dnešním politickém režimu používám skoro ty samé paralely, protože ani dnes člověk z různých pohledů není zase tak úplně svobodný. A kupříkladu kyberpunk je o rebelii proti monopolům všeho druhu, proti governmentalismu a institucionalismu, nu a všichni moji hrdinové jsou rebelové. I proto jim rozumím.

Vytvořil jsi někde v nějakém svém díle určitou vizi budoucna?
V některých kyberpunkových věcech, nebo v sérii JFK. Ale spíš, než že bych byl vizionář, tak spíš jen extrapoluji dnešní svět do blízké budoucnosti. Je to vždy spojené s nástupem počítačových technologií, nových médií, nových lékařských poznatků. A s vidinou množících se lokálních i obchodních válek. A pak už stačí kombinovat, sledovat dění ve světě i ve vědě a zejména k tomu vymyslet dobrý příběh. Antiutopie a dystopie pak vznikají samy. Když jsou navíc plné akce a dialogů, pak jsou i čitelné, na rozdíl od nejrůznějších traktátů na stejné téma.

Tvé první vize patří ještě do poloviny 80. let, tedy doby před nástupem a rozšířením PC a internetu. Jak moc se naplnily?
První kyberpunkovou povídku Rox’n'Roll jsem psal na mechanickém psacím stroji. Slovo internet tenkrát existovalo jen na půdě několika amerických univerzit. Mobilní telefony byly pro nás akorát ve filmech v rukou boháčů. Byly velké skoro jako pádla a vážily čtyři kilogramy. A už tehdy jsme psali o přetížení Sítě, o možnosti likvidace fyzických objektů a lidí pomocí příkazů putujících po světovém kyberprostoru, o hackerských válkách a špehování lidí, o zkolabování systémů včetně celých států.

Žijeme tedy teď víceméně to sci-fi, o kterém jsi psal?
Ano. Nedávno jsem psal do ankety ve sci-fi časopisu Pevnost, že kyberpunk není mrtvý, v kyberpunku žijeme teď. Žijeme v tom, o čem se před pětadvaceti lety fantazírovalo. A hrozilo se už tehdy ztrátou soukromí a šíleným rozmachem toho, čemu dnes říkáme média. Informace se na nás řítí doslova odevšad. Třeba reklamy – viděli jsme je v Blade Runnerovi z roku 1982. Byly tam reklamní TV obrazovky na stěnách mrakodrapů, tenkrát totální sci-fi. A dnes jsou u každé benzinové pumpy.

Jiří Walker Procházka (*1959)
Autor prvního českého románu ve stylu fantasy (Ken Wood, 1990), průkopník českého kyberpunku (série Rox’n'Roll, od 1987, dosud neukončena), a tvůrce space opery Hvězdní honáci bohatě ilustrované Kájou Saudkem. Společně s M. Žambochem vymyslel a uvedl v život knižní řadu Agent JFK (John Francis Kovář). Tato dobrodružná série čítá za sedm let existence přes třicet knih a přispěli do ní jak renomovaní autoři, tak i začínající spisovatelé. Dále je JWP autorem např. libreta a písňových textů k dětské opeře Malý princ, kterou psal s ruskou skladatelkou Elenou Púchovou.



Když dneska žijeme sci-fi z 80. let, tak co je sci-fi dneška?
Vize budoucnosti se posunula směrem do temnoty. Ačkoliv jsem technooptimista a vím, že nám technologie pomáhají (mezi námi, bez technologií bychom ani nemohli nahrát tento rozhovor), tyhle věci mám spojené spíše s obavou ze zneužití – ať už organizacemi teroristickými anebo státními, občas se prolínají (státní či teroristické). To fakt není nic veselého. Vize budoucnosti je celkem jasná, bohužel. Čekají nás konflikty náboženské, konflikty na základě vnímání světa a svobody lidí z pohledu odlišných kultur anebo problém s vodou. Nafta nebo plyn, to nebude za pár let problém, na to se najde řešení. Ale voda? To teprve uvidíme.

Máš i přímo apokalyptickou vizi? Dokážeš si představit, že by se lidi navzájem kvůli přístupu k vodě vyvraždili?
Po hromadných vraždách civilistů a dalších teroristických útocích není přece problém představit si, že stejně jako se dnes bojuje o tu jedině správnou víru, tak se bude bojovat o kapalinu nejdražší. Bude se bojovat o nejdražší kapalinu za prolévání jiné nejdražší kapaliny.

Takže o lidech nemáš ty iluze, že by si vzali ponaučení po 2. světové válce?
Absolutně ne. Lidstvo během své existence tisíckrát dokázalo, že se mu koníček vyvražďování občanů s jinými názory, jinou vírou či větším majetkem zalíbil. A líbí se mu čím dál víc.

V čem naopak spatřuješ pozitivní tendence, šance, naděje lidstva?
Přemýšlím… Těžká otázka. A vida, mám to! Když pozoruji mladé lidi po celém světě, tak jsem přesvědčený, že tahle generace vychovaná v otevřeném přístupu k informacím, ať už v totalitních státech či někde na výspě světa, ukáže všem byrokratům a technokratům, že se dá komunikovat nejen za pomoci předpisů a pravidel a s pomocí razítek a formulářů. A že se dá dohodnout. To hlavně. Mlaďasové spolu komunikují, navzdory hranicím, rozdílům barvy pleti, navzdory některým náboženstvím či politickým režimům. V tomhle prostoru „komunikačního technooptimismu“, tedy v jeho využití, nikoli zneužití, vidím sílu budoucnosti lidstva. Jinak – i o tomhle je kyberpunk.
A abych se taky připojil svou troškou do mlýna k této veselejší alternativě – i já některé své novely či romány končím dobře. Nemusí všichni přežít, hrdinové už vůbec ne, ale svět jede dál. Tím směrem, kam se ho snaží posouvat právě hrdinové. Říkejme jim hrdinové všedního dne. A jsou to milióny hrdinů.