Klíč v zámku druhého
Dnešní doba je antikontaktní. Symptomy jsou nasnadě. Digitalizovaný svět, v němž většinová komunikace funguje na dálku pomocí jediného fyzického kliknutí na ušmudlanou klávesnici, je světem pustým; pokud si jej představíme jako přírodní krajinu, pak možná docela mrtvým. Kde v něm tedy hledat život a jak jej vzkřísit? Martin Heidegger napovídá, že teprve skrze odemčenost a péči o druhého můžeme vůbec být a být v pravdě.
K bytí každého člověka patří spolubytí s druhými. Jedná se o jakousi podmínku možnosti existence každého člověka takového, jak mu jako člověku rozumíme. Jsme bytostmi myslícími, mluvícími, jednajícími, ale také bytostmi cítícími a bytostmi, které vstupují do vztahů, potřebují se vztahovat. Tak jako tvoří kořeny stromů samostatný vesmír, jímž pulsují informace od jednoho stromu ke druhému, tak putují informace a emoce od jedné lidské bytosti ke druhé – a nemíním zde užívání jazyka. Tento druh komunikace je existenciál. Index existence. Martin Heidegger, filosof 20. století, jehož práci řadíme k fenomenologické škole, jež v případě Heideggera tvoří zcela samostatnou odnož a samozřejmě se zásadně dotýká existencialistického myšlení, píše: „… k spolubytí patřící odemčenost spolupobytu druhých znamená: poněvadž bytí pobytu je spolubytí, je v jeho porozumění bytí obsaženo porozumění druhým. Toto rozumění, tak jako rozumění vůbec, není nějaká znalost vyrůstající z poznání, nýbrž původní existenciální způsob bytí, jenž poznání a znalost teprve umožňuje.“ (Bytí a čas, 1927, přeložili I. Chvatík aj. 2002)
Spoludotyk
Odemčenost druhého je jeho otevřená náruč, jež vyjadřuje možnost kontaktu vůbec. Kontakt neboli tato odemčenost umožňuje naše spolubytí s druhými. Není to jen dosah či radius, ale spíše ona síť stromových kořenů až po ta nejjemnější vlákna, která umožňují přenos informací od jednoho ke druhému. V případě našeho bytí či pobytu jistě nejde v tomto kontaktu pouze o předání informací. Mnohem spíše jde o možnost vůbec (se) sdílet. Toto zvláštní spojení vyjadřuje sama etymologie slova kontakt. V duchu Heideggerových filologických úvah tedy můžeme rozebrat původní latinské contangere na předponu con čili dohromady, společně či spolu, a kořen tangere, sloveso vyjadřující dotyk. Pak je patrné, že kontakt neslibuje, ale jedná. Kontakt není signál na dálku, ale přímý dotyk, který je navíc iniciován oběma (či více) stranami, jež se ho zúčastní. Tuto účast je třeba brát doslova a v silném slova smyslu jako aktivní jednání, jež teprve umožňuje ono con-, tedy to společné a vzájemné.
Odemčenost k péči a pravdě
Heidegger však rozvíjí tuto myšlenku ještě dál. K odemčenosti totiž patří také obeznámenost s druhým, tedy další předpoklad kontaktu. Obeznámenost pak musí doprovázet též starost o druhého. A starost je možná něco, co už posouvá naši úvahu od stromů k člověku a ke zvířeti. Starost o druhého vyžaduje opět kontakt, tedy dotyk v nikoliv fyzickém smyslu. Všimněme si přitom, že zde už je dotyk něčím více než podmínkou možnosti existence. Vyžaduje totiž vzájemnou důvěru a nikoliv jen existenciální odemčenost, ale jistý stupeň blízkosti, kterou tato odemčenost sice podmiňuje, ale k aktu starosti, tedy péči, nestačí. Znamená to, že opravdový, pravdivý, kontakt je teprve tato péče? Nikoliv dosah, obeznámenost, možnost, ale skutečný akt starosti o druhého? Je to příliš? Je to málo? Co tedy od kontaktu s druhým očekáváme? Chtělo by se říci, že možná méně, než bychom měli. Jde tu přeci o bytí. O bytí v pravdě.
Učesat les k tvému stavení
Heidegger dokonce tvrdí, že abychom byli s druhým obeznámeni, musíme do něj proniknout. Tento průnik však není invazivní. Není motivován informacemi či zmapováním druhého, ale péčí o něj. Můžeme se pak sami sebe ptát, jaké procento z kontaktu s druhými je skutečně motivováno tímto způsobem. Co vlastně po druhém chci, když s druhým chci navázat kontakt? Vyžaduji reciprocitu, aktivitu, nikoliv lhostejnost. Vyžaduji péči a přijetí péče. To je poměrně silný nárok, který může vyvolávat strach, způsobovat, že k druhém přistupuji pouze povrchně, pokrytecky, uzamčeně. Teprve odemčena mohu přijmout péči, tedy obeznámit se, abych mohla pečovat. V odemčenosti je také zakotveno mé tělo, má tělesnost sahající k hranicím světa, k hranicím druhého. Mé tělo je veřejné stejně jako druhý je veřejnost a vrženost vůči mně. To znamená, že ve veřejném prostoru je kontakt jakási uspořádanost této vrženosti. To, že jsme, není něco, co jsme si vybrali. Avšak skrze existenciály mého bytí, tedy indexy, které určují, jak jsem, a především, že jsem, tj. jisté porozumění světu a druhému, mohu tuto svou vrženost jaksi učesat. V učesaném světě jako vyčištěném lese pak teprve nacházím druhého jako stavení, do něhož pasuje můj klíč. Avšak vždy je třeba nejprve odemknout dveře vlastní chalupy a vykročit přes práh – vydat se, nechat se ohrozit existencí druhých. Není to tak samozřejmé, jak bychom si mysleli. Nakonec ale zjistíme, že i pod doutnajícími kmeny zuhelnatělého lesa téměř vždy dříme potence dotyku, onoho zvláštního existenciálního kontaktu, jež má schopnost vlít čerstvou mízu do celé jeho plochy.