Pokud spolu lidé mají být, existovat i koexistovat, musejí se vyskytovat ve vyváženém kontaktu. „Když už člověk jednou je, má si hledět toho, aby skutečně byl,“ říkal Jan Werich. Tento text je oslavou všech forem vzájemného dialogu i vnitřního monologu, specifické podoby konverzace, kterou její mistr Oscar Wilde označil jako neohraničitelnou, protože v momentě její přílišné moderace zaniká kouzlo nechtěného a samotná konverzace umírá mávnutím labutích křídel, ve kterých se rozpouští a zpívá.

Ruská sociální síť suplující státem stále více cenzurovaný Facebook se jmenuje příznačně VKontakte (VK), vyslovováno měkce, tedy V Kontaktě. Nejrozšířenější socku Xichtknihu tak nahrazuje slovanský výraz, který je mnohem bližší českému vnímání toho, co vlastně FB znamená, co symbolizuje a pro co se vlastně hodí jej užívat. Tímto posláním je vlastně udržovat si virtuální vztah s těmi lidmi, které z nějakého důvodu považujeme za podstatné a významné pro náš život. Umožňuje se s nimi vyskytovat v bezprecedentní blízkosti, která je zároveň bezprecedentní vzdáleností, být v potenciální interakci, v možnosti si vzájemně vyměnit informace, když je to potřeba.

Jen blázen by však považoval uměle vytvořený svět složitě se větvících vztahů za rovnomocný tomu reálnému, ve kterém se lidé spíše nepotkávají, než potkávají, ale který je právě svou distancí, příjemnou neaktuálností a jistou společenskou konvencí bohatší a snad lze říci i opravdovější. Pokud je literatura chabou mimésí skutečnosti, pak je sociální síť typu Facebook ještě chabější mimésí vzájemných binárních mezilidských vztahů ve společnosti. Pokud se totiž jako svéprávné psychofyzické bytosti rozhodneme se s někým setkat, je více než nutné investovat, případně obětovat, to vždy záleží na míře ochoty, nejcennější komoditu, kterou disponujeme – čas. Často přemýšlím o filmu In Time (česky Vyměřený čas), ve kterém se čas stal oficiálním a jediným platidlem ve společnosti založené na směnné hodnotě času všemi účastníky pracovního koloběhu. Není tato metafora stále více platná i pro naši současnost?

Kouzelná hůlka současnosti
Zvykli jsme si komunikovat mezi sebou neustále a téměř bez přerušení. Nekonečné konverzace plynou jako zelené znaky na černém pozadí, které tak proslavily trilogii Matrix. Naše komunikace je uzavřená v pravoúhlých mřížkách okének někde vpravo dole, anebo na širokoúhlých displejích všehoschopných telefonů. Ekonom Tomáš Sedláček v jednom ze svých četných postřehů správně odhalil vizionářství J. K. K. Rowlingové, která ve své čtenářsky veleúspěšné sáze o Harrym Potterovi předpověděla příruční předmět, kterým budeme doslova čarovat v přímém přenose. Kouzelná hůlka tak nemá jádro z fénixe ani z dračí blány či vlasu z jednorožce, ale má jader hned několik, pokud možno co nejvíce a zároveň disponuje poněkud plochým tvarem. A také nejsou z různých druhů dřeva, ale z kovu a skla. Funkcemi však kouzelnou hůlku totiž naši kapesní a čím dál více i v ruce přítomní společníci plně nahradí, neřku-li v mnohém i předčí. Pouhým mávnutím, přiložením prstu jsme schopni na dálku kupovat letenky do odlišných časových pásem, pořizujeme si věci tak rychle, že nejsme schopni je ani upotřebit a použít v takové míře, v jaké si zaslouží… A už kupujeme další, nové a z krátkodobého vnímání i hodnotnější.

Ztrácíme kontakt se světem
Je to však onen kýžený lidský kontakt, o kterém rozvlekle a s notnou dávkou barthesovské punktuálnosti píši? Je to skutečně ten kontakt, který vzývám a uměle vsazuji na piedestal, na jehož základě jsme s to schopni poznat nejen druhého, ale i v rámci bezbřehé konverzace, vytváření si vlastních argumentů, postojů a obhajob svého chování a rozhodnutí k nim vedoucích i sami sebe. Být v kontaktu znamená být zainteresován. Mířím teď k hlubšímu významu, čímž zákonitě a cíleně podrývám ten očividný a situovaný blízko u povrchu. Ten mu totiž přiřkli bezduší a prázdní uživatelé abstraktních, sem a tam poletujících slov, mezi něž se samozřejmě řadím i já sám. Do této skupiny patříme všichni. Nebo jste se snad někdy nepřistihli nad tím, že stejně jako já netušíte ani to, na co, komu a proč odpovídáte, například na zprávu někoho nepřítomného a vzdáleného, a zároveň zcela ignorujete aktuální skutečnost, co se děje právě tady a právě teď, o čem se hovoří a jakým směrem se ubírá konverzace?

Být v kontaktu znamená se naladit, nastavit se vůči tomu, co přichází z vnějšku a co má ambici promlouvat dovnitř, zanechávat stopy a šrámy hluboko v duši, kde se uchytí informace, dojem, kam se otisknou vášně. A z této emoce pak účastníci konverzace žijí v napětí, tvoří, pijí zářivý nektar mezilidského soužití, který obohacuje, živí, něco znamená a spolu s tím vytváří podhoubí pro vznik, tušení, anihilaci hmoty a antihmoty, informace a antiinformace, při níž se podobně jako v rámci vysoké fyziky generuje nepředstavitelné množství energie.

Lidství je založeno na societě, na existence vícera úhlů pohledu na tutéž věc, nesamozřejmé vnímání skutečnosti se promítá do surreálného, mimoreálného a nereálného. Ale jenom to, že je něco považováno za nereálné, ještě neznamená, že je to opravdu neuskutečnitelné. Své by o tom mohli říct zakladatelé obou zmiňovaných sociálních sítí – Američan Mark Zuckerberg a jeho ruský protějšek Pavel Durov. Prvního netřeba představovat, osudy toho druhého jsou však v mnohém pro současné Rusko a pro její politické směřování signifikantní.
Interakce konverzace jako fluktuace

Hranicí poznání a vůbec poznatelného je lidská představivost. A ta se zatím naštěstí nevyčerpává, jak se zdá. Vizionářství, předávání poznatku i vykrádání cizích nápadů, které k posouvání hranic patří, jdou ruku v ruce s možnostmi lidských dovedností. Vzájemně se posouváme tím, že spolu inter­reagujeme, kritizujeme se, podněcujeme se k lepším a nevídaným výkonům i výronům. Tedy výronům nápadů, idejí a představ, kromě jiného. V zatím poslední sérii mého nejoblíbenějšího seriálu Červený trpaslík byla natočena epizoda nazvaná Časová vlna vztahující se právě k absenci jakékoliv kritiky mezi členy posádky vesmírné lodi. Neexistence zpětné vazby jako bazální dovednosti posouvající jednotlivce a tím pádem i celou společnost o světelné roky (jednotka vzdálenosti, nikoliv času!) kupředu je zde dohnána ad absurdum. Celé osazenstvo lodi trpí naprostou nekritičností vůči svým aktivitám, tudíž motoroví technici se věnují točení zmrzliny namísto toho, aby spravili porouchané kormidlo. Naprostý zákaz kritického uvažování tak přímo ovlivňuje bytí posádky a účel jejich cesty.

Pýcha však předchází pád. Moc kritiky nakonec také škodí a lidská ješitnost je hraniční limitou, kam jsou i ti nejschopnější ochotni zajít, aby byli ujištěni o své výjimečnosti vůči ostatním. Implicitní kritika jako poselství konverzace je ale zcela nezbytná, je přímo nutné, aby existovala. Být v kontaktu tedy v posledku znamená znát své meze, být sám se sebou vyrovnán, tušit vlastní chyby, omezení, hranice i jejich fluktuace. Být v kontaktu umožňuje konverzovat sám se sebou, se všemi možnostmi, jež lze neustále posunovat, pomocí kritiky pilovat, tříbit a cizelovat. Svět patří těm, kdo jsou přítomní. Teď a tady. Jsou v kontaktu se světem, jaký je, a tím pádem určují, jaký může být. Koexistují sami se sebou a v sobě. A nikdy se to nezastaví, ani v srpnu, v měsíci, který už dávno neznamená, že se v tomto období sečou výsledky celoroční práce.